20 Dec 2010 | AlineDaryen | Nejlep neptele
Díky všem za báječné komentáře! A za odměnu tady máte pátou kapitolu, za kterou mě budete určitě dočasně nenávidět. Předem upozorňuju, že tohle NENÍ konec!

5. kapitola

I.
Na učebnici, kterou Harry četl, přistála kulička z pergamenu. Vzhlédl. Draco se na něj mlčky díval a oči se mu leskly jako v horečce. Harryho zaplavila známá směsice nervozity a vzrušení. Ani po čtyřech dnech si nebyl jistý, co se vlastně děje, ale to nic neměnilo na tom, že nedokázal odolat. Odložil brk, ze kterého mezitím do knihy stekla velká kapka, přelezl na druhou stranu postele a váhavě blonďákovi položil ruku na koleno. Draco poplácal dlaní místo vedle sebe. Harry se usmál, lehl si k němu a zavrtal mu hlavu pod bradu. Draco ho objal kolem ramen, skrčil nohy a opřel o ně učebnici tak, aby mohli číst oba.

Nemluvili. Draco mu občas prohrábl vlasy a Harry sem tam na chvilku zavřel oči, aby si líp vychutnal teplo a nezvyklé křivky a hrany druhého těla. Bylo to dokonalé, ale jen beze slov, která by jim připomněla, kdo jsou. Dokud mlčeli, směli si v tom jiném, tajném světě dělat, co chtěli.

Ne že by Harry věděl, co chce. Líbilo se mu, jak Draco vždycky večer, když zhasnou lampy, přeleze na jeho stranu, vklouzne k němu pod přikrývku a přitiskne se k němu tak, že mu vystouplými kostmi nadělá modřiny. Pamatoval si každou pusu, každý dotek tam, kde se ho ještě nikdo jiný nedotkl. Byl tu ten moment, kdy se opíral o dveře koupelny a díval se, jak si Draco ve zvlhlém tyrkysovém tričku prstem roztírá po víčkách třpytivé stíny, a ten moment v přístěnku na lektvary, kdy v naprosté tmě bylo slyšet jen tření kůže o kůži a lapání po dechu…

Nikdy přitom neřekli ani slovo. Zdálo se to nějak neskutečné, jako by to doopravdy bylo jen kouzlo a nic víc.

Odtáhl se, chvilku počkal, než se vytratila důvěrná atmosféra, a pak teprve promluvil. „Za chvíli přijde Hermiona.“

„Ještě jsme neudělali ani včerejší úkoly,“ zamumlal Draco. „Nevím, jak mám napsat čtrnáct palců pergamenu o runě, kterou si nemůžu nastudovat v knihovně.“

„Popros Hermionu, pomůže ti.“

Draco se kysele ušklíbl. „Poprosit Grangerovou? Vždycky jsem věděl, že ta tvoje posedlost zachraňováním lidí tě dostane do průšvihu, ale nikdy by mě nenapadlo, že se na tom svezu s tebou a přijdu o veškerou sebeúctu.“

„Jo, je to vážně hrůza. Příště udělám Ronovi radost a nechám tě natáhnout bačkory.“

Blonďák ohrnul nos. „Samé sliby a skutek utek.“

Harry se zasmál a vrátil se na svoji stranu. Nejradši by si ještě na chvíli lehl k němu, ale těch pár vět zrušilo kouzlo. Znovu se pustil do úkolu, i když v myšlenkách byl někde úplně jinde.

Nic z toho nedávalo smysl. Malfoy, který mu před pár lety v záchvatu zuřivosti šlápl do obličeje, se na něj teď po ránu díval s výrazem plachého údivu, rozšířené oči plné něčeho zneklidňujícího. Malfoy, který ho dřív neustále urážel a pomlouval, teď nedokázal prolomit mlčení a říct rozhodující slovo. Malfoy, který ho nenáviděl, ho teď… co vlastně? Vážně to nevěděl.

A přesto se mu pořád vtírala myšlenka, jestli se tohle nemělo stát už dávno.

Přinutil se soustředit jen na pergamen před sebou.

Hermiona přišla později než obvykle. Pořád jim svědomitě nosila úkoly a vysvětlovala novou látku, ale v posledních dnech vypadala nesoustředěně.

„Děje se něco?“ zeptal se jí Harry rozpačitě, když kontrolovala jeho úkol z formulí. Bál se, že ji tou otázkou rozbrečí – byl to přesně ten typ nevinné věty, který dokázal Ginny nebo Cho spolehlivě dohnat k slzám – ale Hermiona jen zavrtěla hlavou.

„Nic zvláštního,“ odpověděla tiše. „Jen mám o tebe starost.“ Střelila pohledem na opačnou stranu postele. „O vás oba.“

„Jsme v pohodě, aspoň v rámci možností.“ Trochu se styděl, že jí neříká všechno. Trhl hlavou směrem k Dracovi. „Je mu mnohem líp.“

Kývla. Pak se zavrtěla a zhluboka nadechla. „Poslal jsi Ginny dopis.“ Řekla to tak tlumeně, že ji sotva slyšel.

„Klidně mluvte,“ ozval se bezvýrazný, zdvořilý hlas. „Já neposlouchám.“

Harry se na Draca schválně nepodíval. Z jeho apatické masky se ho zmocňovala panika, mohl by ztratit nervy a pokusit se ji slíbat.

„Poslouchá, ale to nevadí,“ řekl a pro klid duše ho aspoň kopl. „Jo, poslal. Je hodně naštvaná?“

„Ne. Myslím, že je ráda, že má jasno.“

„To já taky.“

Po kotníku mu přejela bosá noha. Přece jen vzhlédl. Draco se schovával za vlasy, ale Harry by se vsadil, že se usmívá. Moc rád by to viděl.

Hermiona pořád seděla příliš rovně. Pergamen jí šustil mezi prsty a ohýbal se. „Brzo se to provalí,“ řekla najednou zbytečně hlasitě. „Kolem školy čmuchají lidi z Denního věštce. A ty taky nejsi tak neviditelný, jak sis myslel,“ obrátila se k Dracovi. „Za ředitelkou už před týdnem přišla nějaká druhačka ze Zmijozelu, že prý jsi zmizel. Vyhrožovala, že to ohlásí ministerstvu.“

„Emily,“ zašeptal Draco. „Naše chytačka. Nedošlo mi, že by mohla…“ Narovnal se a Harry zachytil pohled jeho ztmavlých, vyplašených šedých očí. Pocit bezpečí byl najednou pryč. Měl sto chutí přelézt na druhou stranu a stočit se s Dracem do klubíčka.

„Musíme něco udělat,“ řekl odhodlaně a podíval se na Hermionu. „Víš přece, co se stane, když se to dostane do novin. Převezou nás ke svatému Mungovi a oddělí, ať to stojí, co to stojí, a bude jim fuk, jak to provedou, hlavně když z toho já vyjdu jakž takž vcelku.“

„Jste oba plnoletí, nikdo vás nemůže…“

„Byl jsem Smrtijed, Grangerová,“ přerušil ji Draco. „Neodsoudili mě, ale ministerstvo to může použít proti mně. A jestli získají pravomoc nade mnou, Potter se na tom sveze.“

„McGonagallová to nedovolí. A možná…“ Hermiona se narovnala a odhrnula si z tváře uvolněnou kadeř. „Neměla bych vám předčasně dávat naději, ale něco jsem našla. Rituál. Ředitelka už ho prověřuje a zítra ho probereme s madam Pomfreyovou. Je… riskantní. Malfoy se nejdřív musí vzpamatovat.“

Harrymu se sevřel žaludek.

Všichni tři se až do tmy mořili s úkoly, každý ponořený ve svých myšlenkách. Když Hermiona odešla, Draco se zvedl, zamířil do koupelny a zůstal tam tak dlouho, že Harrymu začala u dveří třeštit hlava. Jakmile se vrátili do postele, Draco zhasl. Harry zíral do tmy. Cítil, jak se mu na jazyk tlačí slova, ale vždycky když otevřel ústa, rázem všechna zmizela. Čekal, kdy si k němu Draco přijde lehnout, ale marně. Usnul sám.

Ve snu viděl Velkou síň, ztichlou, pobořenou, opředenou pavučinami. Stříbrná vlákna zmatnělá prachem se táhla přes tváře mrtvých. Všichni měli otevřené oči, které skelně hleděly přímo na něj. Nebyli to ale mrtví z bradavické bitvy. Byl to Draco Malfoy, s temnými stíny na propadlých tvářích. Desetkrát, stokrát. Nakonec ho přece jen nezachránil.

S trhnutím se probudil. Tma ho dusila, něco ho tížilo na prsou…

„To jsem já, Harry. Jen se ti něco ošklivého zdálo. Nekřič. Pojď sem ke mně.“

Najednou věděl, co má říct. „Máš strach?“

„Hrozný. Ale ne když jsem s tebou.“

„Dej mi pusu.“

Draco se zasmál a pak Harry ucítil na rtech hebký dotek. S povzdechem se stočil do nepohodlné náruče. Sen se už nevrátil.

II.
Draco normálně ráno beze slova přelezl na svoji stranu a oba pak předstírali, že se nic neděje, ale tentokrát z nějakého důvodu zůstal, i když byl Harry už pár minut vzhůru a přísahal by, že to Draco musí vědět. Ne že by si stěžoval. Ležel úplně nehybně, oči pevně zavřené, a počítal blažené vteřiny podle pravidelného dechu, který ho šimral na zátylku. Pak mu pod tričko vklouzla ruka a začala ho pomalu hladit po žebrech, jako by je mapovala a chtěla zakreslit. Kousl se do rtu a přinutil se zůstat v klidu, ale srdce mu tlouklo tak divoce, že slyšel, jak mu v žilách šumí krev. V noci, v polospánku a tmě bylo snadné promluvit. Teď se bál jako už dlouho ne. Nadechl se. Pak se stalo nemožné.

„Myslíš, že Grangerová vážně něco našla?“ zamumlal Draco.

Harrymu se chtělo bláznivě rozesmát, převalit se a umačkat toho zmetka samou radostí. Místo toho jen zabručel: „Jo. Jinak by to netvrdila.“

„Netvářila se moc vesele.“

„Ne, to ne.“

Dracova ruka se křečovitě sevřela. Harry po ní sáhl, chvíli ji podržel, pak se otočil a podíval se do úzkostí ztmavlých šedých očí.

Políbili se a Draco ho k sobě přitiskl o trošku zoufaleji než obvykle a Harry přestal přemýšlet a jen cítil to, co nikdy dřív a zároveň odjakživa – něco nezvladatelného a nepojmenovatelného, nával, který mu zrychloval dech a mátl hlavu, až se svět zúžil jen na něj a Malfoye a na ničem jiném nezáleželo. Tohle tu bylo dávno před Cho a dávno před Ginny, posedlost, která musela nutně vyústit v nenávist, protože druhá možnost bylo právě to, co dělali teď, a na to nesměli Harry Potter a Draco Malfoy ani pomyslet.

Ale válka skončila a tenhle vyzáblý kluk vonící po třešních a mátě nebyl Draco Malfoy, stejně jako on už nebyl ten, kdo má spasit svět. Možná by mohli… směli by…

„Je pozdě,“ zamumlal do rtů, od kterých se nechtěl tak docela odtrhnout, a zvuk vlastního hlasu ho naplnil radostí. „Přijde Pomfreyová.“

„Hmm.“ Objetí povolilo, zase zesílilo a pak se paže zdráhavě stáhly.

„I když možná by jí menší šok prospěl.“

Draco se zakuckal smíchy. Oba se posadili a chvíli se na sebe dívali. Pak se ve stejném okamžiku naklonili pro další pusu a málem se srazili.

„Pořád mi chceš zlomit nos?“ zamumlal Harry.

„Samozřejmě,“ vydechl Draco a začal mu svlékat tričko. Jeho oči zářily něčím, co se hodně podobalo štěstí.

Když za deset minut vpochodovala dovnitř madam Pomfreyová, vážně je málem přistihla.

Jakmile Harry spatřil její výraz, omamný opar ranního mazlení se rozplynul. Pak už bylo všechno jen a jen horší. Mučila Draca snad tři čtvrtě hodiny, zkoumala hůlkou každý centimetr jeho těla, dokonce mu vytrhla pár vlasů, řízla ho do prstu a vzala mu pár kapek krve. Nakonec luskla prsty a objevili se skřítci se snídaní. Harry se lekl, že zůstane nad Dracem stát a úplně ho tak od jídla odradí, ale naštěstí jen kývla a odešla.

Draco byl doslova šedivý a třásl se. Kakao a croissanty okamžitě odstrčil co nejdál. Harry se k němu odhodlaně přesunul. Žaludek mu svírala mlhavá úzkost, ale přemohl se, rozlámal croissant na kousky, jeden si strčil do pusy a druhý nabídl Dracovi. Ten poslušně pootevřel rty. Bylo to daleko intimnější než polibky, a jak ledový pohled šedých očí pomalu roztával, Harry najednou docela jistě věděl, že k mlčení už se nevrátí.

„Vážně na něco přišli,“ řekl Draco tiše, když sousto spolkl.

„Jo,“ přisvědčil Harry. „Nevím, jestli z toho mám mít radost.“

Draco vzal kousek croissantu a strčil mu ho do pusy. „Já chci, aby to kouzlo skončilo.“

„Já taky. Ale ne za každou cenu.“

Snídaně se protáhla na dlouhé minuty a tísnivá atmosféra se rozplynula, až když ho Draco při posledním soustu kousl do prstu. Harry mu na oplátku rozcuchal vlasy a vysloužil si šťouchanec do žeber a jeden ze vzácných zářivých úsměvů, které pro něj byly úplně nové.

„Potřebuju sprchu,“ zamumlal Draco a sklopil oči. „Půjdeš se mnou?“

Harrymu stoupla krev do tváří. Až moc dobře si pamatoval, jaké to bylo, když naposled vlezl s Malfoyem do sprchy. Právě tam si naplno uvědomil, že nikdy v životě úplně správně nepochopil význam slova „přitažlivost“. Jenomže tehdy ještě musel předstírat, že Dracovi jen pomáhá v nouzi. Tentokrát by nešlo jen o to, aby mu umyl vlasy. A rozhodně tam nebude tma, která by jim oběma pomohla předstírat, že se nic nestalo…

„Já nevím,“ hlesl.

„Jsme oba kluci,“ řekl Draco s náznakem humoru, ale v očích měl zároveň trochu nejistoty. „Nic na tom není, ne?“

„Právě že je.“ Přiměl se na něj zpříma podívat. „Teď už je, a ty to víš.“

Šedé oči se udiveně rozšířily, ale než Draco stačil něco odpovědět, ozvalo se zaklepání.

Do pokoje vstoupila Hermiona. Vypadala vážně, nervózně a v náruči svírala jedinou, zato pořádně tlustou knihu. Pod nohama se jí motal překvapivě klidný Křivonožka. Harry se automaticky narovnal a chtěl se rychle přemístit na svoji stranu, ale vzápětí si to rozmyslel. Vzbudilo by to větší podezření, než když zůstane, kde je. V místnosti se právě s patřičným lomozem objevili skřítci, a než sklidili nádobí od snídaně, Harry dostatečně odpoutal myšlenky od věcí, které by se daly dělat ve sprše. Mohl jen doufat, že už není tak rudý jako před chvílí.

Hermiona se posadila na postel. „Přišla jsem vám říct, co jsme objevili.“

III.
Bylo to jako v šesťáku. Ledová propast děsu, do které Draco padal s každou hodinou v komnatě nejvyšší potřeby pořád hloub. Jistota, že to nedokáže. Strašlivá tíha.

Rameno mu stiskla ruka. „Proboha. Kde jsi to našla, Hermiono?“ vydechl Harry. Jeho gesto bylo úplně bezděčné, dál zíral na stránku plnou zahnědlých skvrn a pokroucených písmen.

„V oddělení s omezeným přístupem, kde jinde.“

Draco zamrkal, ale slova na pergamenu zůstala stejná. Zvlášť to jedno, které se opakovalo skoro v každé větě a nechávalo mu na jazyku kovovou pachuť. Zavřel oči a naklonil se k Harrymu o maličko blíž, jen aby cítil teplo jeho těla.

„Ta krev,“ vypravil ze sebe ochraptěle, „všechna ta krev… má být moje?“

„Přesně tak,“ potvrdila tiše Grangerová.

Harry vydal přidušený zvuk, který zněl trochu jako mňouknutí opuštěného kotěte. Draco se musel silou vůle přemoct, aby ho neobjal.

„Je to černá magie.“

Grangerová přikývla a vzdychla. „Ale taky jediné jisté řešení. Hledáme už skoro měsíc a nic jiného, co by vypadalo aspoň trochu slibně, se neobjevilo. Moc mě to mrzí, Draco.“

„Jak to, že v tom nehraju vůbec žádnou roli já?“ vyhrkl Harry rozčileně. „Nebýt toho pouta, klidně bych mohl být na druhé straně zeměkoule! To není fér.“

„Všechno není o tobě, Pottere,“ odsekl Draco automaticky. Harry sebou trhl, střelil po něm ublíženým pohledem a odtáhl se. Draco si v duchu vynadal. „Je to můj dluh,“ řekl mírnějším tónem. „Oběť musí přijít z mojí strany.“

Harry se na něj podíval. „Ten rituál je hnusný,“ zamumlal.

„Byl jsem Smrtijed. Mizerný, ale byl. Pár hnusných rituálů už jsem zažil. A byly tam horší věci než troška krve.“

Ve skutečnosti mu z myšlenky na jakékoli množství krve bylo na omdlení. Otec by ho seřezal jako psa.

„Problém je v tom, že se jedná o úplňkový rituál. Když ho neprovedeme při nejbližším úplňku, budeme muset čekat na další a mezitím se celá ta věc provalí,“ vložila se do debaty Grangerová.

„A úplněk bude kdy?“ zeptal se Harry.

Dívka sklopila oči. „V úterý.“

Bylo to jako dýchat med. Mlčení proměnilo vzduch v místnosti v hustou, skoro hmatatelnou hmotu. Ucpala mu uši, slepila víčka, zalila ho a tiskla dolů.

„Ne. Ne, ne, ne.“

Draco to slyšel jen jakoby z velké dálky a zprvu myslel, že to říká on sám, ale hlas pokračoval a jeho určitě nebyl.

„To jsou jen dva dny. On nemůže ztratit tolik krve, Hermiono, pořád je na tom mizerně. Mohl by umřít.“

„Vím, že je to nebezpečné, Harry, ale jinak to nepůjde.“

„Počkáme na další měsíc.“

„Pamatuješ, co jsi včera sám říkal? Jakmile se to dostane do Denního věštce, vloží se do toho ministerstvo a někoho napadne, že nejjednodušší řešení je prostě se Draca zbavit. A Ginny s Lenkou půjdou před soud, obě jsou plnoleté.“

„Přestěhujeme se do Grimmauld Place. A žádnou černou magii do toho tahat nebudeme, určitě časem najdeš něco jiného. Nebo mi Draco dřív zachrání život. Já počkám.“

Draco najednou mohl zase volně dýchat a všechno se zdálo křišťálově průzračné. Zavrtěl hlavou. „Neblbni, Pottere. Je to noc z pondělí na úterý, nebo z úterý na středu, Grangerová?“ zeptal se klidně.

„Z úterý na středu.“

„Výborně. Den navíc. Zvládnu to.“

Harry ho popadl za rameno a hrubě otočil k sobě. „To nemyslíš vážně,“ řekl ostře. „Nic takového ti nedovolím.“

„Smůla. Nemáš do toho vůbec co mluvit.“

„To teda mám.“

„To teda nemáš. Je to můj dluh.“

„Na dluh ti kašlu! Prostě to neuděláš.“

Draca se zmocnil hněv, který v něm odjakživa dokázal vzbudit jedině Potter. „Ginny tě možná poslouchala na slovo, ale na mě to nezkoušej!“ vyštěkl. „Nejsem tvoje holka!“

„Jasně že nejsi!“ zařval Harry. „Už jsme si vyjasnili, že jsme oba kluci. Ale jsi můj kluk!“

Nastalo ohlušující ticho. Draco se málem zalkl, protože jeho vztek se ve zlomku vteřiny proměnil v sladkou tíseň a tu vzápětí vystřídal úlek. V zelených očích za brýlemi se zrcadlilo něco hodně podobného. Harry zamrkal, otevřel pusu, ale Grangerová se vzpamatovala dřív.

„Vy…“ Zajíkla se. „Panebože. Já to věděla. Přece jenom to je to původní zaklínadlo. Tak proč ho sakra nikdo nedokáže ukončit? Musí přece –“

„Grangerová!“ skočil jí Draco rázně do řeči. Dřív by ho ani nenapadlo o něčem se s ní dohadovat a mluvit o svých osobních záležitostech, ale tohle bylo příliš vážné. „Grangerová, uklidni se. Tady nejde o žádné milostné zaklínadlo. Aspoň z mojí strany ne.“

„Co jiného by to bylo? Ještě před čtrnácti dny jste si nemohli přijít na jméno.“

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. „Ale houby. Jsem do Harryho zamilovaný už od páťáku.“

Když oči zase otevřel, Grangerová na něj nevěřícně zírala a Harry vypadal, jako by dostal do hlavy potloukem.

„Fajn,“ vyhrkla dívka. „Fajn. Měli byste si promluvit. Nechám vás o samotě.“ Vstala a vyklouzla ze dveří.

„Nesnášel jsi mě.“ Harryho hlas zněl ochraptěle a ve tváři měl téměř dětský údiv.

„To se nevylučuje. Nenáviděl jsem tě o to víc.“

Harry ho prudce objal kolem krku a přitiskl se k němu. Draco se sklonil a pozoroval, jak se světlé prameny vlasů mísí s černými. Bylo to dokonalé.

Po zbytek dne se od sebe nehnuli. Na sprchu zapomněli, jen leželi, někdy jeden druhému v náručí, někdy jednoduše vedle sebe. O rituálu nemluvili. Povídali si o uplynulých letech, vybavovali si náhodné momenty a všemu se trochu hystericky smáli. Draca několikrát napadlo, že právě prožívá nejlepší den svého života.

Plán se mu vynořil v hlavě večer, úplně zničehonic a hotový do posledního detailu. Harry mu zrovna seděl obkročmo na klíně a s výrazem hlubokého soustředění mu zaplétal ofinu do copánků. Zřejmě si všiml nějaké drobné změny v jeho tváři, protože se zarazil a tázavě se na něj zadíval, ale Draco mu vtiskl letmý polibek a ten ho zjevně uchlácholil.

Nebyl to perfektní plán. Měl pár dost nepříjemných mezer. Ale Draco z vlastní hořké zkušenosti věděl, že ani ta nejlepší a nejpečlivější příprava nemusí ve výsledku vůbec nic znamenat. Vlastně ve svoje nápady už dávno ztratil důvěru. Jenže teď neměl jinou možnost. Musel něco udělat.

Dal Harrymu další pusu a posunul se níž. Harry využil příležitost, stulil se mu do náruče, jako by v ní hledal bezpečí, a Draca zaplavila touha chránit ho a hýčkat, stejně jako když ho včera v noci probudil jeho tichý nářek z bůhvíjaké noční můry. Objal ho tak pevně, jak jen dokázal, a se zavřenýma očima se na okamžik poddal návalu tupé bolesti. Nechtěl, aby to skončilo. Ale jsou důležitější věci.

„Jak ti je?“ zeptal se tiše Harry.

Vzdychl a pokusil se trochu uvolnit. „Jde to. Chce se mi spát.“ I když byl šťastný, tížila ho otupující únava. „Zůstaneš u mě?“

„Zkus mi v tom zabránit.“

Draco se zasmál a šťouchl ho do žeber. Pořád nemohl uvěřit, že se tohle doopravdy děje.

Potom musel usnout, protože když zase otevřel oči, byla tma a kromě Harryho těla ho hřála i přikrývka. Chvíli poslouchal jeho dech a promítal si v hlavě svůj plán. Dnes v noci ještě ne, ale zítra. Musí vyjít. Ty ostatní nevyšly, protože se nikdy doopravdy nerozhodl, na čí straně vlastně stojí, co chce a v co věří. Teď to věděl naprosto přesně.

IV.
„Cože?“

Harry vypadal rozkošně. Rozespale mrkal, mhouřil oči před světlem hůlky a polovinu vlasů měl přeleželou, takže trčely do strany jako dikobrazí bodliny. Draco měl sto chutí hodit všechno za hlavu, zase si lehnout a nechat to osudu. Místo toho se sklonil a políbil bílé rameno, které vyklouzlo z vytahaného výstřihu trička. „Chtěl bych si jít zalítat. S tebou.“

„Teď? Kolik je?“

„Půl čtvrté.“

Harry zničeně zasténal. „To snad nemyslíš vážně.“

„Prosím. Nemůžu spát, pořád mi to leží v hlavě. Nebudil bych tě, ale kdo ví, jestli ještě někdy budeme moct…“ Harrymu kmitl v očích bolestný výraz. Tohle byla rána pod pás a Draco to věděl. „Tak ne,“ ozval se rychle. „Byl to pitomý nápad. Spi dál.“

Pozdě. Jeho plán ožil a nešel zastavit.

„Ne, máš pravdu,“ řekl Harry zastřeně. „Jestli se na to cítíš… Posledně se ti to moc nelíbilo.“

„Teď bude.“

V pološeru se oblékli. Draco byl dokonale vzhůru, po těle mu přebíhaly záchvěvy horečnaté energie a třásly se mu ruce. Harry se pohyboval jako v polosnu, občas klopýtl a zamumlal nějakou nadávku. Když se ale setkali pohledem, usmál se a ostýchavě ho pohladil po tváři. Draco se musel kousnout do rtu, aby se nerozbrečel.

Proklouzli ošetřovnou. Na dvou postelích se rýsovaly obrysy zachumlaných těl. Draco se na ně zvědavě zadíval. V podivném bezčasí izolace skoro zapomněl, že život venku jde dál jako obvykle. Rázem si jasně, s téměř klinickým odstupem uvědomil, jak mizivou šanci by jejich zamilovanost měla ve skutečném světě. Smrtijed a spasitel? To sotva. Těch pár dní, kdy byli doopravdy spolu, představovalo jen odchylku od normálu.

Harry se k němu pod neviditelným pláštěm přitiskl co nejblíž. Látka je oba nezakrývala úplně a měla tendenci klouzat, takže ji oba pro jistotu přidržovali. Harry navíc svíral hůlku. Draco měl svoji bezpečně uloženou v kapse. Tentokrát se cesta prázdnými chodbami k východu zdála směšně krátká.

Venku byla mnohem větší zima než minule. Než došli ke hřišti, Draco byl promrzlý na kost a drkotaly mu zuby. Harrymu stoupaly od pusy bílé obláčky dechu.

„T-ty si umíš v-vybrat chvíli,“ vypravil ze sebe Harry, mávl hůlkou a přitáhl si ho k sobě. Zahřívací kouzlo je okamžitě zalilo jako teplá voda, ale ještě příjemnější bylo žhnoucí horko u srdce a v podbřišku, které v něm zadoutnalo, jakmile Harryho ruce vklouzly pod vrstvy oblečení a pohladily mu boky. Draco vzdychl a úplně se uvolnil. Za takovou poddajnost by ho otec rozhodně nepochválil… Ušklíbl se a objal Harryho kolem krku.

Čas se v podobných momentech vždycky někam vytratil. Draca to děsilo. To, co mu připadalo jako minuta blaženosti, se většinou ukázalo jako půlhodina a den se tak mohl smrsknout na pouhou chvíli. Vdechl Harryho vůni a zase se narovnal. Byl nejvyšší čas to skončit.

„Přivoláš to svoje úžasné koště jako tenkrát při turnaji, když jsi šel proti drakovi?“ nadhodil a na okamžik přenesl na Harryho všechnu váhu, aby si odpočinul. Cítil v sobě až nepřirozenou energii, ale tušil, že je to z velké části iluze.

„Školní košťata pro tebe nejsou dost dobrá?“

„Jistěže nejsou.“

Harry se rozesmál, vyprostil ruce zpod jeho mikiny a políbil ho se zvláštní směsí plachosti a vášně, které Draco pořád úplně nerozuměl. Pak mávl hůlkou. „Accio Kulový blesk!“

Za pár vteřin už se nablýskané koště vznášelo vedle nich.

„Umíš rukavicové kouzlo?“ zeptal se Draco.

„Ne. My z Nebelvíru děláme schválně všechno jako mudlové a v zimě trénujeme v palčácích, co Hermiona plete pro domácí skřítky,“ zamumlal Harry sarkasticky a pak šeptl další zaklínadlo. Dracovy ruce se ocitly v hebkém neviditelném teple. „Naskoč si.“

„Ne, řiď ty.“

„Ale drž se pořádně.“

Draco měl zničehonic pocit, že něco vynechal, že je ještě potřeba něco udělat nebo něco říct, ale Harry už nasedl a na nějaké zdržování byla opravdu moc velká zima. Za chvíli už stoupali k nočnímu nebi. Draco se držel Harryho pevně kolem pasu. Bylo to stejně úchvatné jako kdysi, když nešlo o nic víc než o famfrpál.

Párkrát obletěli hřiště, pokaždé o trochu rychleji, pak Harry zakličkoval, střemhlav se spustil dolů a těsně nad zemí smykem vyrovnal. Draco se rozesmál a zabořil tvář do rozcuchaných vlasů. „Leť nahoru,“ vydechl. „Co nejvýš.“

Koště začalo ve spirále stoupat. Draco se jednou rukou pustil a prohrábl prsty černé vrabčí hnízdo. Přes kouzelnou rukavici vlasy příliš necítil, ale jejich texturu měl za poslední dny dokonale vepsanou do kůže, takže si to ani neuvědomil. V temnotě se zdálo, že kromě vzdálených hvězd a měsíce, kterému zbýval jen kousíček do úplňku, je celý svět úplně prázdný.

Harry opsal poslední oblouk a zastavil. V mrazivém tichu lehce zaklonil hlavu. Draco mu přejel rty po čelisti, sáhl do kapsy mikiny, vytáhl hůlku a pevným hlasem, naprosto soustředěně řekl: „Immobulus.“

Tělo, ke kterému se tiskl, ztuhlo jako kámen. Pečlivě zkontroloval, že Harryho ruce pořád pevně svírají násadu, a strčil mu svoji hůlku za pas džínů.

„Nechci, aby ses díval, jak vykrvácím k smrti,“ zašeptal Harrymu do ucha a ještě jednou ho objal. „A nechci, aby ses kvůli mně musel schovávat. Takže se měj, Pottere.“

Potom se pustil.

Čekal, že ho bolest pouta ve vteřině pošle do bezvědomí, ale nepřišla. Padal snad celou věčnost, než ho pohltila nicota.

Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 1427x | Moje zobrazen: 2x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.