16 Dec 2010 | AlineDaryen | Nejlep neptele
Jak vidíte, nechala jsem se zviklat vašimi komentáři a urychlila práci na druhé kapitole. A předem můžu slíbit, že třetí bude následovat někdy na začátku víkendu, jen co v ní přestanu hledat mouchy. Tak příjemné počtení…

2. kapitola

I.
Takhle dobře se mu nespalo, ani nepamatoval. Něco ho sice tlačilo do boku, ale bylo mu teplo a polštář moc hezky voněl. Navíc úplně zmizela ta příšerná bolest… Bolest?

V jediném záblesku se Harrymu vybavilo včerejší odpoledne. Otevřel oči a okamžitě i bez brýlí poznal, že to, na čem leží, není polštář. Strnul. Hruď, na které spočívala jeho hlava, se lehce, pravidelně zvedala. Slyšel i tlukot srdce. A přesně v jeho zorném poli ležela bílá paže znetvořená černou skvrnou. Malfoy.

Nedokázal se pohnout. Postupně si uvědomoval další a další podrobnosti. V místnosti vládlo pološero, jako těsně po úsvitu. Malfoyova druhá paže ho objímala kolem ramen a hrbol, který Harryho tlačil, byla ostrá kyčelní kost. Nepamatoval si, že takhle usnuli, nepoznával ani pokoj. Poslední, co si vybavoval, byla hrozná bolest, vztek a Malfoyova tvář. Naštval se kvůli… kvůli té jeho zatracené netečné póze a potom…

Ne. To snad ne. Už zase. Ale když na něj tenkrát použil Snapeovo zaklínadlo, aspoň nevěděl, co způsobuje. Tohle… tohle se vyrovnalo kletbě Cruciatus, a přesto neváhal ani vteřinu. Vždycky je to Malfoy. Nikomu jinému by to neudělal. Jednou mu dočista přeskočí a zabije ho.

Dech, který Harrymu čechral vlasy, změnil rytmus a za okamžik udělalo totéž i srdce pod jeho uchem. Paže na jeho ramenou ho křečovitě stiskla a vzápětí sklouzla. Harry sebral odvahu a zvedl hlavu. Malfoyovi se v obličeji nepohnul ani sval, ale oči měl mírně rozšířené a rozmazané černé stíny jim propůjčovaly paradoxně zranitelný výraz.

Jejich situace se vzpírala veškeré Harryho slovní zásobě, a tak se jen rozpačitě odtáhl a posadil na paty. Zaútočil na něj chlad a slabá nevolnost. V hloubi duše doufal, že to přes noc pominulo…

„Myslíš, že to kouzlo pořád trvá?“ zeptal se Malfoy podivně hluchým tónem. Harryho zarazilo, že myslí na totéž ve stejnou chvíli, ale pak se jednoduše odsunul kousek stranou a ucítil bodnutí ve spánku. Sklesle přikývl a sáhl na noční stolek pro brýle. Hůlku nikde neviděl.

Pokoj byl malý a většinu zabírala dvě kovová nemocniční lůžka. Vedle jedněch zelených dveří stála bílá plechová skříň, druhé zřejmě vedly do koupelny. Jinak byla místnost úplně holá. Vypadalo to, že se moc často nepoužívá, působila stroze, nevlídně a páchla dezinfekcí. Malým oknem pronikalo dovnitř trochu bledého světla.

„Kde to jsme?“ promluvil Harry konečně.

„Nevím. Museli nás sem přenést.“

Malfoy se posadil, přitáhl si kolena k bradě a setřásl si vlasy do očí. Roztřepenou dírou na nohavici jeho džínů prosvítala bílá kůže. Víc už neřekl, a tak mezi nimi zavládlo nezvyklé napjaté ticho. Právě když začalo být nesnesitelné, do pokoje vstoupily madam Pomfreyová a ředitelka McGonagallová.

„S radostí konstatuji, že se konečně chováte jako dospělí, pánové,“ řekla ředitelka, když pronikavým pohledem zhodnotila situaci. „Doufám, že i nadále nebudete svou nepříjemnou situaci zhoršovat zbytečnými spory a naschvály.“ Pak její přísný výraz změkl. „Bohužel se nám zatím nepodařilo zjistit, co neobvyklé chování kouzla způsobilo a jak ho zrušit.“

Madam Pomfreyová mezitím oba prohlédla. U Malfoye se zarazila a zamračila, zapsala si něco do tabulky, znovu nad ním zamávala hůlkou a pak na ředitelku kývla.

„Veškerá bolest, kterou pociťujete při ztrátě kontaktu, je čistě psychická. Tím neříkám, že je méně nepříjemná, pouze vás ujišťuji, že zdravotně jste v pořádku.“

„Jsme na ošetřovně?“ vyhrkl Harry. Možná to byla hloupá otázka, ale byla jednoduchá. Na složitosti se necítil.

„Toto je izolační místnost, která slouží také jako karanténa,“ vysvětlila madam Pomfreyová. „Jste pod dohledem, kdyby snad došlo k nějakým komplikacím, a zároveň zůstáváte stranou, ehm, nevítané pozornosti.“

V Harrym hrklo. Teprve teď mu došlo, jaké sousto to bude pro noviny. Ignoroval svou přítelkyni tak dlouho, až na něj použila milostné zaklínadlo… I to by stačilo na čtrnáct dní na titulní straně, ale že se to zvrtlo a on skončil doslova v náruči nejmladšího Smrtijeda, to bude peklo. Zasténal a zajel si rukama do vlasů.

„Zatím se nám celou věc podařilo udržet v tajnosti, pane Pottere,“ řekla ředitelka. Evidentně poznala, na co myslí. „Svědkové vaší nehody se zavázali mlčením a studentům sdělíme, že jste odcestoval na naléhavou žádost ministerstva.“

„A co jim namluvíte o něm?“ zamumlal ponuře.

„Po mně nikdo pátrat nebude,“ pronesl blonďák bez zájmu. „Ani spolužáci z koleje po mojí přítomnosti moc netouží.“

Neřekl to hořce ani ukřivděně. Prostě to konstatoval. Harry se na něj nechápavě zadíval. Malfoy býval všechno, jen ne netečný. Chvíli pátral ve studené masce jeho tváře po nějaké skulině, ale marně. Zase se odvrátil.

„Pan Malfoy byl dnes ráno odvolán z rodinných důvodů,“ prohlásila nevzrušeně ředitelka. „Zatím zůstanete tady. Není to příliš pohodlné, ale jste zde v bezpečí a klidu, a to je hlavní. Smíte na chodbu i do všech místností v ní, ale ve vlastním zájmu prosím nechoďte do hlavního sálu ošetřovny ani nikam dál. Také vás žádám, abyste omezili používání kouzel na minimum. Hůlky vám vrátíme, ale neriskujte, že se vaše pouto destabilizuje ještě víc.“ Krátce se odmlčela, položila hůlky mezi ně na postel a pak dodala: „Skřítci vám donesou osobní věci. A povolila jsem návštěvy slečně Grangerové a panu Weasleymu. Leda byste výslovně požádali o někoho dalšího…“

Harry zavrtěl hlavou dřív, než mu došlo, že správně měl poprosit o Ginny. Ve skutečnosti o její přítomnost nestál. Musel by jí konečně říct, čemu se tak úporně vyhýbal, a do toho se mu vůbec nechtělo. Celou dobu se bál, co tomu řekne Ron, a nechtěl ublížit Weasleyovým, kteří se ještě nevzpamatovali z Fredovy smrti. Jenomže tady je vidět, k čemu vedou lži.

Ani si nevšiml, že ošetřovatelka a ředitelka odešly. Probral se, až když se do pokoje přemístili dva domácí skřítci s dvěma kufry. Bezmyšlenkovitě spustil nohy přes okraj postele, vstal, vykročil ke svému zavazadlu a zasykl bolestí. Zapotácel se dozadu a skončil zpátky na matraci. Zaslechl Malfoyův přidušený sten. „Promiň,“ vyhrkl mimoděk a pak se kousl do rtu. Čekal nějakou štiplavou poznámku, ale nepřišla. Střelil po Malfoyovi pohledem. Nepřítomně si hrál s vlasy a divně se hrbil. Na to, že před chvílí vstali, vypadal unaveně. Najednou se napřímil.

„Co kdybychom se šli umýt, než se zase vzájemně odrovnáme?“ navrhl neutrálním, téměř zdvořilým tónem.

Harry beze slova přelezl na jeho stranu postele a společně přešli ke dveřím, které vedly do koupelny. K jeho nesmírné úlevě byla tak maličká, že jeden z nich mohl celkem bez obtíží zůstat venku.

„Jdi první,“ řekl. Jen ať vidí, že slušně vychovaný není jen on.

Malfoy vytáhl z kufru ručník a průhlednou tašku plnou hřebenů, lahviček a krámů, které vypadaly podezřele jako Ginnyina malovátka. Harry vyprskl smíchy a blonďákova bezvýrazná maska praskla.

„Pottere, přišel jsi ve válce o zbytky mozku, nebo jsi jen zakrněl před pubertou?“

„Drž zobák, Malfoyi,“ vypravil ze sebe Harry mezi návaly smíchu. Bylo mu hned o moc líp. Nikdy by ho nenapadlo, že mu urážky toho zmetka budou scházet. Možná proto ho vytáhl ze zložáru… Rychle tuhle úvahu utnul. Na to myslet nebude.

Usadil se u dveří koupelny a veselí ho rázem přešlo. Bolest a nevolnost ho brzo úplně pohltily. Soustředil se na hluboké nádechy a výdechy, a jak nekonečné minuty plynuly, stále víc žasl, co všechno je Malfoy ochotný vytrpět. Vždyť se tady ani nemá před kým předvádět! Evidentně mu hrabe.

„Příště si sem vezmu něco ke čtení,“ zamumlal jízlivě, když se dveře konečně otevřely. Malfoy se ale vrátil k prázdnému výrazu. Jeho světlé oči vypadaly pod nánosem černých linek tak obrovské, že zbytek jeho obličeje připomínal přehnaně křehké rysy porcelánové panenky. Mokré vlasy měl rozcuchané, jen patku pečlivě uhlazenou tak, že se její geometricky přesná špička dotýkala ostré brady.

Harry proletěl sprchou bleskovou rychlostí. Žaludek měl jako na vodě a ve spáncích mu pulzovala mučivá bolest. Když vyšel ven a zjistil, že jim skřítci přinesli snídani, udělalo se mu mdlo. Dostal do sebe půl toastu a hrnek neslazeného čaje, ale posledním douškem už se málem zalkl. Koutkem oka se podíval po Malfoyovi. Choulil se na své posteli co nejdál od něj a jídla se vůbec nedotkl. Palcem si třel vnitřní stranu levého předloktí a chvěl se, jako by mu byla zima.

Skřítci se vrátili pro tácy a dopoledne se vleklo. V pokoji vládlo ponuré šero, venku bylo zataženo. Harry se pokusil usnout, ale nešlo to. Intenzita bolesti zjevně nezávisela jen na tom, jak jsou od sebe daleko, ale taky jak dlouho se nedotýkají. Svět mu začínal plavat před očima. Periferním viděním zachytil pohyb. Malfoy se stočil do klubíčka jako kočka a úplně znehybněl.

Byla to pitomost a on si přece slíbil, že se už nenechá ovládnout vztekem. Navíc ani žádný necítil. Jediné, co ho teď nutilo zbytečně snášet tohle utrpení, byla nesmyslná hrdost a stud. Nebude jako zbabělec čekat, až se jeden z nich sesype.

„Nemá to smysl, fretko,“ zamumlal a položil Malfoyovi ruku na rameno.

II.
Nejdřív myslel, že ho Malfoy odstrkuje, ale pak se najednou ocitl v železném objetí hubených, ale překvapivě silných paží. Dotek na něj zapůsobil jako rána elektřinou. Chvíli se neobratně převalovali, až našli nejvýhodnější polohu a zůstali vyčerpaně ležet. Tiskli se k sobě tak, aby se dotýkali co možná nejvíc. Malfoy ho dokonce částečně uvěznil pod sebou a bezostyšně mu zavrtal nos do vlasů. Bylo to děsně trapné a Harry by ho určitě uškrtil nebo zaklel v něco opravdu odporného, kdyby nebyl úplně obluzený úlevou.

„Slez ze mě,“ zavrčel po chvíli, ale moc přesvědčivě to neznělo, zvlášť proto, že někdejšího úhlavního nepřítele pořád držel kolem pasu.

„Ještě ne.“

Bolest a nevolnost pořád docela neodezněly, a tak prostě zavřel oči a ležel dál. Zmocnila se ho příjemná ospalost, tělem se mu šířilo blažené teplo. Snažil se ani na okamžik nezapomenout, že Malfoye nenávidí, ale musel se k tomu nutit, zvlášť když se nevinné teplo proměnilo v jednoznačné horko a jemu začal váznout dech.

Malfoy něco zamumlal a odvalil se. Oba se pomalu posadili. Harry věděl, že je rudý jako rak, a zarytě upíral oči do matrace.

„Zatracené zaklínadlo,“ pronesl blonďák nevrle. „Takhle to nepůjde.“

„A co chceš dělat?“

„Chovat se racionálně. Když se tomu nedokážeme ubránit, musíme to přijmout. Navrhuju vyhlásit příměří a dohodnout pravidla.“

Harry chtěl ze zvyku odporovat, ale Malfoy měl bohužel pravdu. Jeho napadlo v podstatě totéž. Ještě pár takovýchhle objetí a buď se navzájem zabijou, nebo… nebo se to úplně zvrhne.

„Fajn,“ přikývl a zamyslel se. „Stačí, když se vždycky jeden druhého dovolíme, ne?“

„Uvidíme. Smím?“ Malfoy natáhl ruku a čekal.

Harry se kousl do rtu. „Smíš.“ Dlouhé štíhlé prsty mu zlehka obemkly zápěstí. Cítil, že zase rudne, a nejradši by se mu vytrhl, ale přemohl se. „A nebudeš zůstávat tak dlouho v koupelně,“ řekl nesmlouvavě. „Malovat se můžeš v posteli.“

„Tady je mizerné světlo,“ namítl Malfoy.

„Tak se nemaluj vůbec. Nikdo tě tady nevidí.“

Šedýma očima prokmitl záblesk dobře známé zlomyslnosti. „Třeba se chci líbit zrovna tobě.“

Harry zafrkal a pak se tiše rozesmál.

Malfoy se zase zavrtal do svého hnízda u čela postele, ale jeho ruku nepustil. Harryho napadlo, že ji svírá až moc pevně, a střelil po něm pohledem. Na to, že se dotýkali, nevypadal moc dobře. Vlastně vypadal příšerně. Nikdy dřív nebyl takhle vychrtlý a bledý, to by si Harry pamatoval. Zamrazilo ho v zádech. Tak nějak to nevěstilo nic dobrého.

III.
Držet Pottera za ruku znamenalo božskou úlevu, ale zvlášť skvěle mu stejně nebylo. Dokud trávil většinu času v ložnici, kterou měl teď jen pro sebe, nebo v zastrčených koutech knihovny, slabost a únava byly jen zanedbatelné nepříjemnosti, které mu navíc nedávaly možnost příliš se soustředit na věci, na něž nechtěl myslet. Teď mu ale síla zoufale chyběla. Sotva stačila na to, aby před Potterem udržel neproniknutelnou masku – a brzo možná nezvládne ani to. Ani při nejlepší vůli ale nedokázal sníst ze snídaně jediné sousto. Jen z pohledu na ni se mu dělalo špatně.

Stejně to dopadlo i s obědem. Zdálo se mu, že Potter se po něm kradmo podezíravě dívá, ale nemohl si to ověřit, protože měl moc práce, aby se mu z pachu šťouchaných brambor a omáčky nezvedal žaludek. Zavřel oči a v duchu počítal, kolik dní už nejedl. Bylo to víc, než si myslel. Náhle pocítil zvláštní vzrušení a skoro se usmál. Neměl koneckonců žádný důvod držet se toho, o co už nestál.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř nakoukla Grangerová. Než ale stačila něco říct, do místnosti vletělo něco velkého, zrzavého a chlupatého a shodilo to všechny věci z Potterova nočního stolku.

„Křivonožko!“ vyjekla dívka a upustila kupu knih a pergamenů, kterou třímala v náručí. „Zatracený kocour, je úplně pošahaný. Nechce mi odpustit, že jsem ho poslala s rodiči do Austrálie.“

„Vždyť byl pošahaný odjakživa,“ zabručel Potter. „Pomohl bych ti ho chytit, Hermiono, ale nemůžu odsud moc daleko.“

Křivonožka se zmocnil Dracova mokrého ručníku a svedl s ním zápas ve volném stylu. Grangerová mezitím posbírala svoje věci a složila je na postel. „Omlouvám se, Malfoyi,“ řekla, „vůbec mě neposlouchá.“

„Nic se nestalo,“ odvětil neutrálně.

„Jak ti je, Harry?“ obrátila se starostlivě na kamaráda. „McGonagallová říkala, že zdravotně jste díkybohu v pořádku.“

„Není to tak zlé,“ zamumlal Potter.

„A je to… pořád stejné?“

Kývl a zrudl.

Draco ucítil na ruce studený dotek a ucukl, ale zjistil, že je to kocour. Nepozorovaně vyskočil k němu na postel a šťouchl ho čumákem. Draco měl kočky vždycky rád, i když mu rodiče žádnou nedovolili. Tahle byla vážně nádherná, odjakživa ji Grangerové záviděl. Podrbal kocoura za ušima, ten si to vyložil jako pozvání a uvelebil se mu na klíně. Předl tak hlasitě, že se k němu oba nebelvírští otočili.

„No tohle,“ vyhrkla Grangerová. „Většinou spíš kouše.“

„Já taky,“ opáčil Draco. Hlazení hedvábné srsti ho uklidňovalo a zmírňovalo bolest, která mu začínala vystřelovat po páteři. „Smím si ho na chvíli půjčit?“

„Možná ti ho i dám,“ řekla zlověstně. Kocour švihl ocasem, ale z nového stanoviště se ani nehnul.

„Kde je Ron?“ zeptal se Potter.

„Dělá na poslední chvíli domácí úkol.“ Zafrkala. „Znáš ho. A odpoledne je famfrpálový trénink, takže se staví až zítra.“

„Sakra, měl bych poslat Ginny pokyny…“

Draco přestal poslouchat. Sám se postu kapitána a chytače vzdal hned první školní den. Od těsného úniku z ohnivého pekla se ho ve vzduchu zmocňovala nezvladatelná panika. Nebyl by k ničemu. Malá Emily Watersová sice chodila teprve do druháku, ale měla fantastický postřeh a s jeho koštětem, které na rozdíl od jeho dalších cennějších osobních věcí kupodivu ministerstvo nezabavilo, bude i dost rychlá. Měl by napsat nějakou darovací smlouvu, závěť nebo něco, nebo jí ho někdo starší z týmu zabaví, až… prostě potom. Zmijozelové vždycky hráli spíš každý za sebe…

„Malfoyi!“

Trhl sebou a vzhlédl. Grangerová se přestěhovala na jeho postel a mávala mu před nosem knížkou.

„Vzala jsem ti úkol na věštění z čísel. Zítra ti přinesu runy.“

Poděkoval a položil učebnici na noční stolek. Páteří mu přitom projela prudká křeč. Střelil pohledem k Potterovi. Rychle něco čmáral na kus pergamenu, ale viditelně se mu třásla ruka. Za okamžik brk odložil.

„Dáš to prosím Ginny? A vyřiď jí, že se nezlobím.“

Ten kluk je nemožný. Kdyby to bylo na něm, určitě by místo souboje na život a na smrt Pánovi zla odpustil a pozval ho na večeři k Weasleyovým. Zvláštní. I v největší tísni Potter používá na protivníky odzbrojovací kouzlo – jen na něj ne. V šesťáku ho málem zabil kletbou na hranici černé magie a včera proti němu zcela záměrně použil tohle pouto. Zjevně v něm dokáže vyvolat ty nejhorší pudy.

„Dobře,“ řekla Grangerová a stočila pergamen do úhledné roličky. Z jejího tónu bylo jasné, že Potterův smířlivý postoj taky zrovna nesdílí. „Už musím jít, za deset minut začíná hodina. Budu vám nosit úkoly, dokud…“ Kousla se do rtu. „Dokud se nenajde řešení.“

Draco vzal Křivonožku a podal jí ho. Trochu nejistě se na něj usmála.

„Zkuste aspoň trochu spolupracovat, ano?“ vyhrkla ještě a vystřelila ven.

„O to se neboj,“ zamumlal Potter. Vraštil obočí, jako když ho bolí hlava. Hmátl mu po paži, ale zarazil se. „Smím?“

„Hmm.“ Z nevysvětlitelného popudu mu Draco nenabídl předloktí, ale přímo ruku. Potter vteřinu zaváhal a pak ji stiskl.

Úleva přišla okamžitě, zároveň s ní ho však sevřela tíseň. Potter se ošil a zase zrudl. Kdyby se Draco nebál, že už se mu nepodaří vrátit bezvýraznou masku zpátky, ušklíbl by se na něj a možná ho i popíchl nějakou poznámkou…

Potter zničehonic ruku odtáhl a začal se přehrabovat v pergamenech. Draco se odevzdaně natáhl po učebnici, ale jakmile si ji otevřel na klíně a vzal do ruky brk, zjistil, že sedí příliš blízko a hrozně si překážejí. Když se už poněkolikáté nabrali loktem, Potter něco zavrčel, přesedl si na opačnou stranu postele a tázavě mu šťouchl nohou do lýtka. Draco kývl. Skvělý nápad, to musel chtě nechtě uznat. A dobrá příležitost ohřát si studené nohy.

Za hodinu už měl hotový úkol na věštění z čísel a začal si číst zadanou kapitolu v učebnici kouzelných formulí, ale vtom na něj dolehl jeden ze záchvatů náhlé slabosti, které ho poslední dobou sužovaly stále častěji. Písmena se mu slévala dohromady, ztěžkla mu víčka. Odstrčil knihu, sklouzl níž a zavřel oči. Jen na chvilku…

IV.
„Malfoyi. Vstávej, prosím.“

Prosím? Na tom slovu bylo něco nepatřičného, ale nedokázal si vybavit co. Ten hlas. Čí je? Zní hezky. Jediná hezká věc v téhle dusivé mlze, ze které se nemůže vyhrabat a má jí plnou pusu, jako by mu někdo dal roubík… Tmavé vlasy. A zelené oči, další hezká věc. Ani stopa hnědé nebo šedé, jen zářivá sytá zeleň jako ta velká brož v matčině šperkovnici, kterou dostala jako svatební dar od zmijozelských spolužaček…

„No tak, fretko.“

Aha.

„Co chceš, Pottere?“ Slyšel vlastní hlas jen jako vzdálenou ozvěnu. Pokusil se líp zaostřit, ale oči ho neposlouchaly. Bývaly doby, kdy přecházel ze spánku k bdělosti ve vteřině. Nevzpomínal si, jak se to dělá.

„Hele, fakt tě budím nerad, ale potřebuju na záchod.“

Zasténal. „To nemůžeš chvilku vydržet?“

„Spíš už čtyři a půl hodiny.“

„Co?“ Zamrkal a potřásl hlavou. Svět se rozhoupal. „Do háje.“ Jen napůl při vědomí se vyhrabal z postele, překonal těch pár kroků ke koupelně a opřel se o zeď. Měl pocit, jaký musí mít had, když svléká starou kůži.

„Na, vypij to.“ Najednou měl v ruce sklenici s vodou. Automaticky ji zvedl ke rtům. Nejdřív se mu zvedl žaludek, ale rychle to přešlo a konečně se trochu probral. Potter stál před ním s rukama v kapsách a mračil se. „Vypadáš děsně, Malfoyi,“ řekl.

„V Nebelvíru vás neučili takt, nebo jsi zrovna chyběl?“ zamumlal.

„To bylo taktní. Ve skutečnosti vypadáš ještě mnohem hůř.“

Hrozně rád by ho setřel, ale mozek odmítl spolupráci. Radši se odpotácel zpátky k posteli a stočil se do klubíčka v hnízdě z přikrývky a polštáře. Potter si sedl na pelest a položil mu ruku na koleno. Tvářil se tak nějak urputně, jako kdyby se právě rozhodl udělat nějaký další hrdinský čin.
„Potřebuješ… víc?“ zeptal se nakonec.

Víc čeho? Pak mu to došlo a ke své hrůze málem kývl. Naštěstí se včas vzpamatoval.

„Ne! Ne, to není tím kouzlem. Takhle jsem na tom skoro pořád.“

Sakra. To poslední říct nechtěl.

Potter svraštil čelo a už otvíral pusu, ale nakonec ji zase sklapl a vrátil se na svoje místo v nohách postele. Draco sáhl po odložené učebnici, ale ani ji neotevřel, jen si ji položil na klín a mimoděk hladil desky.

„Ty máš rád kočky?“ zeptal se Potter zničehonic.

Draco zvedl hlavu a odhrnul ofinu, která se mu svezla přes oko. Zkoumavě se na druhého kluka podíval. Zdálo se, že ho to opravdu zajímá. „Ano, mám,“ odpověděl.

„To je zvláštní, nikdy jsi přece žádnou neměl.“

„Malfoyové mazlíčky nepěstují.“

„Radši dělají mazlíčky jiným, co?“

Draco sebou trhl. V tu chvíli si uvědomil, že jeho maska nějak nefunguje a že ho nenapadá nic jízlivého, čím by ho usadil. V hlavě mu hučelo.

„Promiň,“ zamumlal Potter provinile a vykolejil ho ještě víc. „Síla zvyku.“

Minutu vládlo napjaté ticho.

„Až tohle skončí, pořídím si kotě. Celé bílé,“ přerušil ho Draco opatrně. Byla to sice lež, ale jestli chce Potter zapříst bezobsažný společenský hovor, on mu v tom bránit nebude. A vlastně by si kotě určitě pořídil, kdyby…

„Já jsem míval takovou sovu.“

„Pamatuju si ji. Sněžnou. Vždycky bylo snadné poznat, jestli ti někdo píše.“ Věděl, že žvaní nesmysly, ale byl to dlouholetý návyk z nudných večírků a návštěv obstarožních příbuzných. „Už ji nemáš?“

„Přišel jsem o ni ve válce.“

„To je škoda.“

Potter zamrkal. Podezřele se mu leskly oči. Draco okamžitě změnil téma. „Měl jsi zrovna mít trénink?“

„První v sezoně po konkurzu, chtěl jsem pořádně vyzkoušet nové odrážeče. Ještě jsem je ani neviděl doopravdy hrát. Ale Ginny to zvládne. Kdyby všichni nečekali, že kapitán budu já, hned bych jí to přenechal. Kdo nahradí tebe?“

„Já letos nehraju.“

Zelené oči se rozšířily. „Co? Zbláznili se?“

Zajímavé. Evidentně si myslí, že ho z kádru vyřadili proti jeho vůli. A že to nebyl dobrý nápad. Potěšilo ho to. „Odstoupil jsem sám.“

„To nemyslíš vážně!“ Potter se zatvářil naprosto otřeseně. „Proti komu budu hrát? Všichni ostatní stojí za houby.“

Zaplavilo ho nečekané teplo a málem se usmál. Vtom ale někdo zaklepal na dveře. Grangerová, kdo jiný. Bohužel bez kocoura.

„Vy se zase hádáte?“ řekla vyčítavě místo pozdravu.

„Ne,“ zabručel Potter. „Bavíme se o famfrpálu.“

Podívala se na ně, jako by hledala usvědčující materiál, a pak jí obočí vyletělo navrch hlavy. Sledoval její pohled a zjistil, že si nevědomky natáhl bosé nohy přes Potterovy. Kupodivu v sobě našel špetku někdejší arogance a ostentativně zavrtěl palci. Grangerová zrudla.

„Uzavřeli jsme příměří,“ řekl její kamarád. Dracových nohou si zjevně vůbec nevšiml.

„To je báječné.“ Šprtka se vzpamatovala a šokovaný výraz vystřídal téměř pyšný úsměv. „Přinesla jsem zbytek úkolů. Chceš s něčím pomoct?“

Na volné posteli byla spousta místa. Grangerová se tam pohodlně usadila a začala pročítat kupku popsaných pergamenů. Draco zadumaně sledoval, s jakou samozřejmostí se k sobě naklánějí. Rozuměli si skoro beze slov.

Najednou mu došlo, jak moc je doopravdy sám. I kdyby celá škola věděla, že je na ošetřovně, nikdo by za ním nepřišel. Dřív taky neměl skutečné přátele, ale Crabbe a Goyle by přišli z povinnosti, Pansy proto, aby udělala dojem, Nott kvůli spojenectví a Blaise… ze zvědavosti? U něj člověk nikdy nevěděl. Možná by přicestovali rodiče nebo by se tu zastavil profesor Snape.

Bolest, kterou vší silou držel hluboko v sobě, vyvřela na povrch a soustředila se do vybledlého znamení zla. Kousl se do rtu, až ucítil na jazyku krev, a přitiskl si na levé předloktí dlaň. Neměl se sem vracet. Miloval Bradavice a z nějakého důvodu tady chtěl najít klid, ale z toho, co kdysi býval, zůstalo příliš málo. Jen zbytečně rozdírá staré rány a hledá něco, co už neexistuje.

Zavřel oči a odevzdaně se ponořil do tmy. Okamžitě ucítil chlad. Jako v azkabanské cele, kde čekal na soud. Jako v bludišti kobek Malfoyského panství, kde přízračné ticho rušily jen tlumené hlasy Smrtijedů. Jako v ložnici na zmijozelské koleji, kde loni celé noci zíral do tmy a strach a stesk ho rozežíral jako kyselina, až z něj nezbylo skoro nic…

Zvolna se ponořil do spánku a tak trochu doufal, že už se neprobudí.

OOO

Hermiona pročítala Harryho úkol, ale poočku sledovala, jak kamarád podmračeně studuje spícího Malfoye. Blonďák byl v opraných teplácích a mikině k nepoznání, a jak ležel schoulený na boku, i přes silnou látku mu na zádech vyvstávaly hrbolky obratlů. Harry kupodivu celkem ohleduplně vyprostil nohy zpod jeho a zaujal pohodlnější polohu. Pak je chtěl dát zase zpátky, ale zasykl.

„Sakra, ty jeho hnáty jsou jak kusy ledu. Podej mi prosím tu deku,“ zamumlal. S odevzdaným povzdechem pak Malfoye přikryl a pečlivě mu zasunul cípy pod bosá chodidla. „Tak moc jsem se snažil ho ignorovat,“ pokračoval rozmrzele. „Fakticky jsem ho chtěl mít jednou provždycky z krku a už to vypadalo nadějně… Vážně to nemůžete zrušit? Aspoň to ještě nějak zkusit?“

Hermiona zahučela něco, co si mohl vyložit jako zápor, ale její myšlenky se ubíraly jiným směrem. Znovu se podívala, jestli Malfoy opravdu spí, a vykročila na tenký led.

„Podle toho, co se píše v té knížce, má kouzlo opravdu zabrat jen na osoby, které už do sebe jsou zamilované.“ Harry na ni vytřeštil oči a znatelně zbledl, a tak honem pokračovala: „To tady zjevně neplatí, ale znamená to, že vás pojí něco jiného, stejně silného.“

„Jako třeba nenávist?“

Upřeně se na něj zadívala. „Vážně ho tolik nenávidíš?“

Harryho tvář byla jako otevřená kniha, zvlášť pro toho, kdo v ní uměl číst. Prudce se nadechl, zarazil se, oči mu bezděky sjely ke spícímu klukovi a kmitl v nich provinilý výraz. „Ne,“ připustil nakonec. „Dokáže mě naštvat jako nikdo jiný na světě, ale to není totéž co nenávist, viď?“

„Ne,“ přisvědčila. „V tom případě je to celé záhada.“

Odmlčeli se a znovu se začali věnovat úkolům. Harry po pár minutách zafrkal a posunul se tak, aby se dotýkal Malfoyových zachumlaných chodidel. Za dalších pár minut se zavrtěl, odhrnul deku a opatrně pod ni strčil nohy.

„Aspoň už je má teplejší,“ konstatoval kysele.

„Jak dlouho vydržíte?“ Stejně jako on mluvila šeptem.

„Tak dvacet minut. Tři hodiny, když jsme jednou šli až na doraz, ale myslím, že teď už by to bylo míň, když je na tom takhle.“

„Nevypadá moc dobře.“

„To teda ne. Kretén. Zachránil jsem mu život a on ze sebe udělá takovouhle trosku.“

Jeho ublížený tón ji rozesmál. Harry se na ni podíval a taky se zakřenil. Tyhle momenty byly od války hodně vzácné, takže ji to zahřálo u srdce. Občas si vyčítala, že na něj s Ronem nemají tolik času jako dřív, ale zpočátku tak nějak předpokládala, že bude chtít být s Ginny…

S povzdechem se zadívala na popsaný pergamen. Něco ji zneklidňovalo. Měla pocit, že jí uniklo něco podstatného. Přečetla ještě tři odstavce, než na to přišla.

„Tys mu zachránil život!“ Narovnala se tak prudce, že se po posteli rozletěly knihy a brky. „Dluží ti… Malfoyi!“ V návalu vzrušení se vrhla vpřed a málem na zmijozelského prince upadla. Chvíli mu musela lomcovat ramenem, než se probral, a i tak na ni jen upíral rozostřený pohled a nevypadal moc příčetně. „Malfoyi, vzbuď se. Harry ti zachránil život!“

„Zase?“ zamumlal blonďák nezřetelně.

„Ne teď, při poslední bitvě. Uznáváš, že máš u něj dluh?“

„Hermiono, co…“

Zarazila Harryho gestem a zopakovala: „Uznáváš ten dluh?“

„Samozřejmě.“ Malfoy si protřel oči a jeho linky se proměnily v černé fleky. „Proč… Ne. To ne.“

Posadil se a s nečitelným výrazem se zahleděl nejdřív na deku a pak na Harryho. Ten vypadal naprosto zmateně.

„Už chápeš, viď? Jste spoutaní dluhem, to milostné zaklínadlo se s ním muselo zkřížit.“

„Nic mi nedluží,“ vyhrkl Harry. „Udělal jsem to… prostě proto,“ zakončil chabě.

„Ovšem že dlužím, Pottere. Jsme kouzelníci, tyhle věci mají svoje pravidla,“ řekl Malfoy.

„Přesně.“ Hermiona vyskočila z postele. Konečně mohla něco dělat, chytit se něčeho konkrétního, o čem jistě existuje spousta knih. U dveří se ještě ohlédla. Harry se pořád tvářil dost nechápavě, zato Draco vypadal, jako kdyby ho právě zasáhl blesk.

Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 1082x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.