17 Nov 2008 | Blanch | Anime povdky
Pro ty, kteří stejně jako já sledovali/sledují anime Monochrome factor.
Pozor... spoiler. Navazuje to totiž na poslední díl anime, ve kterém se stane něco, co by asi ti, kteří tam zatím nedošli, neměli vědět.


Žánr: yaoi, romantika, psychologické, melancholické, straaaaašný patos :) a asi i fluff :)
Omezení: +18
Postavy: Akira, Shirogane, Kengo(ne v pairingu)

Nikdy bych si byl v minulosti připustil, že ztráta Shiroganeho mě tolik zasáhne.
Když jsem ho poznal, byl pro mě jako vtíravý hmyz. Neustále dotíral, dělal ty své narážky a vtípky, které mě občas i děsily, pořád se na mě sápal. Vím, že jsem byl pro něj důležitý a vím, že mi to neustále tvrdil.
Ale já… nebyl jsem nikdy schopný mu to oplatit. Říct mu, že je můj přítel, že ho mám rád a že bych nedopustil, aby se mu něco stalo.
Jenže dopustil… a nedalo se tomu vyhnout.
Stejně jako do mého života tak nenadále vstoupil, tak z něj stejně rychle odešel.
A teď… mi chybí.
Až neuvěřitelně moc a já nedokážu zastavit tu bolest uprostřed hrudníku, která mi svírá srdce.
V loďce života už nechci plavat sám, neumím to, Shirogane, chybíš mi!



Za pár dní to bude rok, co odešel. Vrátil mi můj stín a s ním odešly i všechny problémy se světem stínů. Od té chvíle jsem už nikdy neviděl žádného kokuchiho. Už jsem se neproměnil. Už to nedokážu.
A zatím jsem nezjistil, jestli jsem rád, protože jsem to vždycky chtěl, nebo jestli mi to schází. Všechny mé dovednosti odešly spolu s ním. S mým „učitelem“.
A já propásnul všechny chvíle, které jsem mohl s ním trávit...
Vždycky tady byl a já jsem to bral jako samozřejmost. Vždycky stál – samozřejmě metaforicky – po mém boku. Byl tady a já jako bych si toho nikdy nevšimnul. Bojovali jsme po boku pro lepší budoucnost. Bojovali jsme spolu a doplňovali se. Ale nikdy jsem to neocenil, nevěnoval tomu pozornost. Nevšímal si ho více, než se mi zdálo nutné.
Bral jsem ho možná… jako přítěž?
On se o to spojení snažil. Dorážel a vtipkoval, nejednou mi dělal návrhy a nejednou mi tak nějak sdělil, že mě má rád.
A co já jsem udělal? Ignoroval jsem ho.
A teď už je pozdě na to něco spravovat, protože Shirogane, můj stvořitel, je pryč. Stejně jako minulost.

Každý večer od onoho dne chodím spát s vědomím, že on už se nade mě nenakloní a nepopřeje mi dobrou noc. Že se ráno nevzbudím a on se nade mnou nebude vznášet. Že mi při usínání nebude šeptat ta sentimentální slova o tom, jak jsem pro něj jediný.

Každý večer vzpomínám na to jeho: „Akira-kun, ty jsi jediný, o koho mám zájem.“
Vzpomínám si na první kontakt, který jsme spolu měli. Na polibek, který ze mě udělal tehdy to, co jsem byl. Který mě přivedl do země stínů. A díky němuž jsem poznal Shiroganeho.
Neuplyne den, abych si nevybavil bledost jeho tváře, průzračné sivé oči a bělostné dlouhé vlasy, které mě proti mé vůli vždy oslňovaly.
Rozesmívá mě představa, kdy Shirogane zpod svého černého klobouku na mě házel rádoby svůdné pohledy, jako by snad čekal, že z toho něco vzejde. Dělal to, i když věděl, že ho ignoruju. Byl nepoučitelný.
Byl tak protivný, tak nesnesitelný, měl výdrž a nesnesitelný talent na to mě vytočit. To byl prostě on.
Nikdy bych nevěřil, že tyhle jeho vlastnosti, které mi pily krev, mi jednou budou v životě scházet. Cítím se prázdný a sám. Ani moji nejlepší přátelé nedokáží tu prázdnotu nahradit.
Shirogane byl součástí mého já, byl mou součástí a teď mi ta součást byla vytržena z těla a já nedokážu sám sebe najít. To uměl vždycky jen on.


Zdávají se mi o něm sny. Z počátku to byly velmi zmatené a zvláštní sny, ve kterých ke mně promlouval jako by žil.
Později se v nich loučil a já si pokaždé přehrával moment, kdy jsem ho ztratil a naposledy políbil. To jsem se budil uprostřed noci zpocený a přistihl jsem sám sebe, jak mi z očí tečou slzy.
Před půl rokem se to začalo stupňovat. Ve snech se Shirogane vracel znovu. Nebylo to jako předtím, ty sny byly jako živé. Jako by tady opravdu byl a bděl nade mnou jako to dělával. Zdálo se mi, že ležím zase ve své posteli a Shirogane mě celou noc hlídá. Mluví se mnou a opakuje mi, jak mě má rád.
Pak začal v těch snech mluvit o návratu. Sám už jsem už pak pochopil, že mé vnitřní já tolik touží po jeho návratu, že si ho aspoň simuluje ve snech. I když jsem si to dlouho nechtěl přiznat. Ale ano, toužím po jeho návratu a až neuvěřitelně moc.

Pak jsem ale dostal ve snu další polibek. Tentokrát nebyl tak chladný jako první dva, které jsem dostal opravdu. Shirogane se ke mně sklonil a políbil mě. Jazykem vnikl za hradby mých rtů a plenil, na co dosáhnul. Přestože to byl velmi vášnivý polibek, neztratil nic na decentnosti a jemnosti.
Tehdy se na mě usmál a řekl mi, že až se příště vrátí, zůstane přes noc u mě a vezme si to, po čem vždycky toužil.
Mé tělo i v tom snu zareagovalo na ten podnět velmi výmluvně a když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem vzrušený. Jen v pouhém snu jeho hlas zněl tak zastřeně, hluboce, niterně a nadpozemsky. Zašeptal mi to do ucha a já měl z toho husí kůži i po probuzení.

V tu noc jsem myslel, že jsem se úplně zbláznil. Dal jsem si ledovou sprchu a zažehnal všechny známky vzrušení, které mě obtěžovaly a svým způsobem i ponižovaly, protože jsem si uvědomil, jak začínám situaci analyzovat a jak začínám nad vším přemýšlet.
Promarnil jsem měsíce života tím, že jsem ho odháněl. A teď, když už tady není, jsem po něm paradoxně začal toužit?
Já přece nejsem homosexuál!

Ten polibek… vracel se mi v představách několik dalších dní, než přišel další sen.

Ležel jsem v něm v posteli jako vždycky. Okno jsem měl otevřené. Venku pršelo. Díval jsem se do stropu a jako bych to tušil, očekával jsem ho.
Nebránil jsem se, když mi svlékl pyžamo a když svými rty obtěžkával můj krk. Snažil jsem se vnímat každý dotek. Bylo to tak živé!
Vlasy mi přejížděl po holé kůži a prsty vzrušoval místa, která o to přímo žadonila.
Měl jsem oči zavřené. Vnímal jsem krásu těch dotyků a vychutnával jsem to, co mi tolik chybělo a co jsem v reálném životě nemohl už mít.

Otevřel jsem je až ve chvíli, kdy jsem ucítil na holém hrudníku teplo jeho těla, na kterém už nebyl ani kousek oblečení.
Zvláštní, že jsem se nebál ani v tom snu a bral ten fakt, že se to dělo, jako něco naprosto vítaného a očekávaného. Toužil jsem po tom. Ve snu přeci nikdy nebylo nic zakázáno a když člověk ví, že přijde něco krásného, nebrání se tomu. A ve snech to člověk vždycky ví.


Milovali jsme se.
Doposud jsem netušil, co ten pojem znamená, protože jsem nikdy nikoho neměl.
Ale Shirogane mi ukázal, co je za bránami slasti.
Když do mě vnikal, spustily se mi po tváři slzy. Ne snad pro to, že by to bolelo, ale štěstím. Tolik jsem toužil, aby se vrátil, tolik mě jeho ztráta vzala, tolik jsem chtěl, aby byl zpátky. Znovu a živý. Aby to, co se tehdy stalo, nebyla pravda. Abych zjistil, že se mi to jen zdálo, že to byl jen pouhý mam, že mi neodešel v náručí, nerozplynul se a neopustil mě.
Chtěl jsem cítit jeho přítomnost, poslouchat jeho otravné řeči, být s ním. Zase ho jednou vidět, políbit… a v tom snu… jsem mu konečně patřil. Naplnil mě. Byl tam a byl ve mně. Ta skutečnost ve mně vyvolala neutuchající příval štěstí a já se tolik šťastný rozbrečel. Já, který jsem nikdy nebyl na city a který jsem bezohledně přehlížel každý náznak Shiroganeho projevu.
Já, bojovník beze stínu.

Obtočil jsem mu ruce kolem krku a spojil naše rty.
Zatímco si mě můj stvořitel bral a dával do toho všechnu něhu a lásku, já jsem šeptem zvolával jeho jméno a opakoval ho několikrát po sobě. Majetnicky jsem se mu prohraboval v jeho nádherných vlasech… byly tak jemné a dotýkaly se mých ramen. Šimralo to.

Posléze, když už bylo po všem a nás oba pohltila lavina rozkoše, si mě přitisknul na tělo a políbil mě do vlasů.
„Konečně jsi můj, Akira-kun. Teď už budu s tebou navždy,“ objal mě.


Když jsem se ráno vzbudil, jako bych vážně cítil jeho přítomnost. Jako za starých časů. Událost z předešlé noci jsem si detailně pamatoval. I s tím, co jsem cítil. Bolavý osten se v ten moment zapíchl znovu do mého srdce, když jsem si uvědomil, že to nebyla skutečnost, nýbrž sen.
Při vstávání jsem ale postřehl ještě něco dalšího. Přikrývka ke mně byla nějak zvláštně přilepená. Jakmile jsem blíže prozkoumal důvod té skutečnosti, určitě jsem musel zrudnout jako rajče, protože to, co mě k ní přilepilo, bylo moje vlastní sperma.
Možná to byl jenom sen, ale rozhodně měl na mě účinky i v realitě!


Ten sen…
Sen, který se mi vracel následující měsíce a který se po každé repríze čím dál víc prohluboval.
Každý večer jsem se tak těšil, až půjdu spát a budu znovu se svým přítelem a učitelem.
Těšil jsem se až usnu a znovu budu vtažen do náruče muže-přízraku, do kterého jsem se nevědomky zamiloval a uvědomil si to příliš pozdě na to, abych svou lásku mohl realizovat, neboť by zcela určitě byla opětována.
Proč jsem k sakru na to nepřišel dřív?
Proč jsem promarnil všechen ten čas? Proč mi vždycky všechno docházelo později?


~°°°~



Za pár dní to bude přesně rok. Dohodli jsme se s Kengem, že o tom nebudeme mluvit a nebudeme si to připomínat. I on už konečně pochopil, že je to pro mě bolestivá vzpomínka a nerad se k ní vracím.

Ale předvečer té události mi řekl něco, co mě zarazilo.

„Já vím, žes nechtěl, abych o tom mluvil, Akira-chan, ale já ti to musím říct!“ oslovil mě při cestě domů, poté, co jsme s Ayou byli v lunaparku.
„O co jde, Kengo?“
„V posledních dnech se mi zdá pořád ten samý sen. O něm,“ neměl ani tu sílu říct jeho jméno.
„Pokračuj,“ vybídl jsem ho. Napadlo mě, že v lunaparku by se mu určitě líbilo. Shirogane byl vždycky na takové dětinskosti.
„Chodí si za mnou povídat. Říká mi, že se vrátí. A že jen díky tobě, pitomé, co?“ nervózně se zasmál a ošil, ale pokračoval dál. „Že prý mu konečně patříš, že naplnil osud a díky tomu se může vrátit zpátky. Že jsi mu věnoval kus sebe a on se vrátí jako člověk. Vím, že je to nesmysl, ale zdá se mi to pořád dokola asi už měsíc.“
Zaraženě jsem na svého kamaráda civěl.
Přesně totéž mi v mém snu říkal i Shirogane. A já jsem zcela určitě věděl, že jsem se nikdy o svých snech s Kengem nebavil. Jak by mohl ale vědět, co Shirogane říkal? A hlavně, co udělal? Naplnila mě vlna agrese. Kdyby tady byl, za tohle bych mu pořádně vynadal. Ale hned jsem se zase uklidnil, protože on tady nebyl a já neměl komu nadávat a neměl jsem za co. Tohle je jen pitomá náhoda… a pitomé sny.

Bylo-li by někdy možné, že se lidem zdají stejné sny, proč zrovna ve chvíli, která je pro nás oba dost ožehavá? Rok poté, co se to stalo?

„Akira-chan? Řekni něco! Já jsem tě nechtěl vyvést z míry…“
„Ne, to nic, já jen… že zítra… je to divné.“
„Jo, já vím. Nebudu už o tom mluvit.“


~°°°~



Tu noc jsem nemohl usnout. Bylo chvíli před půlnocí a ještě stále jsem byl vzhůru, přestože jsem byl fyzicky naprosto zničený, protože Aya si na nás s Kengem chtěla pocvičit bojové umění. Utíkali jsme před ní asi deset minut, než nás zahnala doslova do rohu a my se s ní museli poprat.
Je to zvláštní holka. Ale myslím, že mezi ní a Kengem něco je.

Venku znovu pršelo. Jako by ten déšť byl obrazem mé duše a rozpoložení.
Nebudu lhát, že jsem na něj nemyslel. Myslel jsem na něj. Celý den a věděl jsem, že za pár minut to bude. Přesně rok.
Nechtěl jsem na to myslet, ale ty myšlenky se ke mně vracely samy a obtěžovaly mou mysl. Vybavil jsem si jeho jemnou tvář. Snad jsem si ji vybavoval tak intenzívně, že se moje představy na chvíli zobrazily naproti na skle. Jako by tady opravdu Shirogane stál a chvilkami mizel, aby se znovu objevil.
Usoudil jsem, že jsem už vážně zralý na psychiatra. Moje posedlost jím, i když už je dávno pryč, byla až přehnaná.

Vstal jsem a šel jsem do koupelny. Za účelem dát si sprchu. Myslel jsem si, že mi to pomůže.
Pustil jsem kohoutky a nastavil si vodu tak, aby nebyla ani příliš studená, ani příliš horká.
Chvíli jsem nechával své tělo smáčet pod proudy pramenů vody a ani jsem si neuvědomil, že jsem rukama začal automaticky mapovat vlastní tělo. Představoval jsem si, že tam nejsem sám…
Problém spojený se vzrušením, které mě znova pohltilo, jsem následovně vyřešil co nejlépe to šlo. Rukou jsem obkroužil svůj penis a začal ho třít, abych co nejdříve dosáhl kýženého vrcholu.
Naposledy jsem zalapal po dechu, a pak to přišlo. I s myšlenkou na něj.
Voda smyla poslední důkazy mého vzrušení.

Byl jsem frustrovaný a smutný. Nevím, jak budu snášet ty následující roky, jestli to bude takové, jaké je to teď.
Po chvilce jsem se trochu uklidnil. Umyl jsem si tělo sprchovým gelem a zastavil vodu.
Omotal jsem si ručník kolem pasu a vyrazil zpátky do svého pokoje.
Snad se mi konečně podaří usnout.

„Tak ty už jsi pro mě připravený, Akira-kun?“

Uslyšel jsem ode dveří, jakmile jsem opustil koupelnu. Začínám slyšet i hlasy?

Ale šok, který poté následoval, způsobil, že se mi ve vteřině zastavilo srdce, přestal jsem dýchat a tělo mi přestalo reagovat na jakýkoliv impuls, který jsem vysílal z mozku, abych se mohl pohnout.
Upustil jsem ručník na zem a obnažil tak zbytek těla, který byl doposud skryt.

„No když jinak nedáš, Akira-kun, tak já to přijímám. Nač otálet. Ale nikdy bych do tebe neřekl, že budeš tak nedočkavý!“ zaslechl jsem znovu jeho hlas, ve kterém zněl ten tolik známý roztoužený a pro mě kdysi nesnesitelný tón. Začal si rozepínat knoflíky na kabátu.

„Shi-Shirogane…“ nebyl jsem schopný ze sebe nic vyloudit. Jak mi moje hrdost velela, rychle jsem ze země sebral ručník a znovu ho omotal kolem boků.

Nezdál se mi.
Opravdu tady byl.
Stál přede mnou.
Tak, jak jsem si ho pamatoval.
V černých šatech, klobouku, s dlouhým pleteným copem a s vyzývavým úsměvem na rtech.
Doslova jsem ztuhnul jako socha Davida.

„Ty…ty….,“ popošel jsem k němu blíž, abych se ujistil, že není jen výplodem mé fantazie. Dotknul jsem se ho prstem a opravdu se ujistil, že to, čeho se dotýkám, je živý člověk.
„Miluji, když se mě dotýkáš, Akira-kun…“ zasmál se.

A dost!
A už to zase začínalo…
Nevěděl jsem, jestli mám být vytočený, že zase začíná s tou provokací, nebo mám být šťastný, že ho opět vidím.
Cože mi to tak najednou vadilo, když ještě před pár hodinami jsem toužil po tom, abych ho zase mohl slyšet?
Jak rychle člověk může měnit názory, když touží po něčem, co nemá, nebo nechce něco, co má?
Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že mi to scházelo? Ale mě to scházelo. A jen s tím začal, už jsem měl sto chutí po něm skočit, aby toho nechal. Je tak perverzní! Probůh, Shirogane, jsi to vážně ty? Kousnul jsem se do rtu a projel mnou takový nostalgický pocit.
Jak bych se mohl zlobit? Vrátil se!

„Copak, že se tváříš tak pohoršeně, Akira-kun, děláš, jako bych tě už neviděl nahého. A jako by ses mě nedotýkal. Copak těch posledních pár měsíců bylo nic?“ mrkne na mě jedním okem a usměje se tím stylem, kterým to umí jenom on, a který mi tolikrát zvedával mandle v situacích, kdy to nejméně bylo vhodné.

A v tu ránu mi úplně sklaplo.
Nechápal jsem vůbec nic.

„Cože?“ opáčil jsem jako pitomec.
Na tváři se mu objevil smutný výraz. „Neříkej mi, že si naše společně trávené noci nepamatuješ?“
„To byly jen sny!“ zvolal jsem a pokrčil obočí.
„Opravdu si to myslíš? A jak je tedy možné, Akira-kun, že jsem tady?“
Znovu jsem se ho dotknul, abych se přesvědčil o jeho skutečnosti.
„Spím?“ zeptal jsem se. Už jsem si vážně nebyl jistý ničím.
„Ne, tentokrát ne.“
„Jak jsi to udělal?“
„Ty mě neobejmeš? Nedáš mi pusu a neřekneš mi, jak jsi rád, že jsem zpátky? Místo toho se mě budeš vyptávat?“
„Shirogane!“
Přivřel oči a zase se usmál, až jsem opět dostal chuť omotat mu dlaně kolem krku a škrtit a škrtit a škrtit.
„To já ne. To ty! Tvoje láska ke mně mě sem vrátila… a naše naplnění,“ zašeptal mi svůdně do ucha, jako by byl v pokoji ještě někdo, kdo by to snad mohl slyšet.
„Já tě ale…“
„Nezapřeš, že mě miluješ, Akira-kun. Protože mě miluješ, jinak bych tady nemohl být. Kdyby to tak nebylo, byl bych stále ještě tam a neměl bych své tělo.“
„Ale to byly jen sny!“ oponoval jsem. To přece byly jen sny, nebo ne?
„Pro tebe možná, pro mě, jakožto energii a sílu ne, já jsem tady byl, ale nemohl jsem k tobě jinak než prostřednictvím snů. Akira-kun, jsi rozkošný, když spíš, víš to?“
Tohle už jsem od něj slyšel.
„Takže… jsi zpátky?“ srdce mi začalo opět hlasitě a hlavně zrychleně tlouci. On je zpátky!
Měl bych se smát, radovat se a skákat metr vysoko, ale já… nejsem schopný ničeho. Sotva tomu věřím. Ale on tady opravdu je. Stojí přede mnou. A má zatraceně pravdu.
Miluju ho. Toužil jsem po tom, aby se vrátil. Proklínal ty promarněné dny. Sám sebe…

„Ano. A už navždy. Jsem člověk.“
Člověk. Člověk… to znamená.. cože.. člověk?
„A kde budeš bydlet?“ najednou mi něco docvaklo.
„No s tebou přeci, Akira-kun, vždyť mě miluješ! A já tebe!“ zakřenil se a přistoupil blíž ke mně.
Co? No to teda ne! To nemyslí vážně! Se mnou? Já bydlím přece s rodiči! Nemůžu ho tady mít. A ani nechci!
„A teď už konečně přestaň vyšilovat a dej mi tu slíbenou pusinku na přivítání!“ našpulil rty a zavřel oči…


Než je stačil otevřít, vzal jsem nohy na ramena a šel spát na gauč do obýváku.
Tak on se jen tak vrátí a nasáčkuje se mi tu! Bez toho, aniž by se zeptal. A ještě mě bude sexuálně obtěžovat.
No to si ještě rozmyslím.
Sprosťák!
Tohle mu nedaruju!
A pak jsem usnul, utahaný jako kotě a ponořil se do říše snů, ve kterých protentokrát už nebyl žádný Shirogane, ale pouze protivná matikářka, která mě zkoušela u tabule.
O, jak jsem si u toho odpočinul!


Názorná ukázka


A nakonec... abyste měli představu, o kom jste to vlastně četli.. malá ukázka sestřihů z anime. Jak jistě mnozí z vás poznají, doprovází je openingová píseň z Loveless.
Shirogane je ten s holí, kloboukem a černým pláštěm, co má dlouhý bílý cop. Akira je ten krátkovlasý blonďák, který když přejde do stavu, kdy nemá stín, se promění a má červené oči a černé vlasy.









Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 82x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.