28 Aug 2008 | Blanch | Potterck jednorzovky
Hned zezačátku: Ach, Romeo, proč jsi, Romeo? Omlouvám se za takové zpoždění, ale dneska jsem tady nebyla.

Pár: postupně se dočtete :)
Warning: + 18
VĚNOVÁNÍ:
A teď...
Nejdůležitější f-ce této povídky je... věnování mému Romeovi, neboť slaví narozeniny. Takže všechno nejlepší a snad tě tahle blbůstka trochu potěší.

P.S.: pohled mi přišel včera :)

P.P.S.: určitě jsou v textu chyby(jako obvykle-betu využiju až k NL), takže se omlouvám.

„Chtěl bys, abych ti něco řekl? Ale já ti to stejně řeknu, chci ti to říct!“ usměju se a pohladím tě po hlavě.
Neodpovíš a ani odpověď nečekám.


***



Probudím se, když mě na tváři začínají hřát sluneční paprsky pronikající skrze pootevřené okno proti posteli. Protáhnu se a uvelebím se na boku, abych na tebe viděl. Ležíš na druhé části postele a máš zavřená víčka. Pravidelně oddechuješ a já mohu vidět, jak nevinně ve spánku vypadáš.
Jednu ruku máš položenou pod hlavou a druhá je položená podél tvého boku.
Jsi nádherný. Démonicky krásný, a nejen tím svým osobitým způsobem. Ano, vím, že tvá fyzická podoba by někoho mohla odradit, ale já v ní vidím víc, než si myslíš.
Tvá uvolněná tvář je jako tvář anděla, anděla s černým perutím. I takoví přeci v bájích jsou, tak proč by jeden nemohl ležet vedle mě?
Na nočním stolku leží digitální budík s červenými čísly. Je teprve půl sedmé ráno. Ale mně už se nechce spát, přestože je sobota a klidně bych mohl. Já se chci dívat na tebe, jak spíš.
Chci cítit tvou přítomnost vedle sebe, vnímat tvé výdechy a vstřebávat teplo tvého těla.
Chci se ujišťovat, že jsi tu se mnou a chci si užívat každou minutu ve tvé přítomnosti, protože je to něco jedinečného a chtěl bych to prožívat až do konce svého života.

Nevím, jak dlouho takhle nehnutě ležím, nechce se mi otočit a podívat se na budík. Slunce se ale už posunulo a neproniká tak intenzivně do našeho pokoje.
Zatřepou se ti víčka.
A pak uvidím tvé černé hlubiny, které mě vyhledají.

„Musíš na mě neustále takhle civět, Pottere?“ řekneš a obočí ti vylétne vysoko do čela. Na rtech máš pobavený úsměv, takže si mohu oddechnout. Mám pokaždé strach, že tahle tvá výtka bude mít nějaký negativní podtext a tebe to pobouří. Ale sám víš, jak rád se na tebe dívám. Jak rád zkoumám každý centimetr tvého těla a že nikdy nemám dost. Tak proč se pořád dokola zbytečně ptáš. Víš, že má odpověď bude jako vždy znít…

„Ano, nemůžu si pomoct!“ zazubím se na tebe a ty se ke mně nakloníš a ruku mi omotáš kolem ramen, načež si mě přitáhneš k sobě.

Políbíme se. Zprvu jen jemně, jak když se ti pramen vlasů, který ti vyklouzne zpoza ucha, pohladí líce.
Pak se do toho vloží naše nahromaděná vášeň a polibek se zintenzívní. Probíhá souboj jazyků a dotyků gradujících rozkoše těla až na samotný práh snesitelnosti.
Tak je to každé ráno.
Každé úžasné ráno vedle tebe, nad tebou, na tobě, pod tebou, za tebou… kdekoliv, až mi to vhání ruměnec do tváří.

Pak ze sebe svlečeme pár kusů oblečení a dotýkáme se holou kůží na kůži toho druhého. Je to příjemný mravenčivý pocit a vyvolává v nás ještě větší chtíč.
Sotva popadáme dech, ale vůbec nám to nevadí.
Slyším, jak ti bije srdce, jak tvé tělo ze sebe vydává teplo. Je to neuvěřitelný pocit, který mi dává chuť každé ráno vstát a žít celý den naplno, pro každou chvíli strávenou s tebou, pro každý tvůj neobyčejný úsměv, na který jsem ve škole u tebe nebyl zvyklý. Pro každý tvůj pohled a dotek, už jen pro to má pro mě smysl žít a věřím, že pro tebe také.

Tvé ruce obemknou můj pas a jedna z nich posléze pomalinku putuje níže, až nakonec pevně stiskne pravou půlku. Kdybychom se tak vášnivě nelíbali, vzdychl bych, teď jsi jen mohl zaznamenat kratičký povzdech ve svých úžasných rtech.

Vnímám, jak se proti mému rozkroku tře něco objemného a nutí mě to samou touhou po větším zážitku zaklonit hlavu a odklonit se od tvých polibků.
Ani jednu z nás to ale nevadí, neboť putuješ svými rty po mém hrdle. Jemně skousneš můj ohryzek, načež ho políbíš. Jazykem si značíš cestičku od klíčních kostí přes bradavky, které už samou skutečností, že jsi poblíž, jsou vztyčené. Každé se věnuješ dostatečně vroucně a zaujatě. Pak tvůj zkušený jazýček brouzdá po mých žebrech, až se začnu smát. Lechtá to a ty víš, že to lechtá, protože to není poprvé, co to na mě zkoušíš.
Vlhká cestička jako trajektorie slimáka pokračuje dál k mému pupíku, v němž to začne samou nervozitou brnět. Už jsi skoro u cíle. Několikrát opíšeš kruh okolo něj, a pak se konečně zaboříš do míst, která vyžadují největší pozornost.
Vyhodím boky do vzduchu, jen mi foukneš horký vzduch do klína. Víš, co mě rozpálí a víš, že toho stačí málo a přesto si se mnou hraješ, jak to jen tvá povaha umí. To jsi celý ty. Provokuješ, jak jen to jde.
Vztyčíš od místa určení svůj obličej a s posměšným výrazem se mi podíváš do očí. `Chvilku strpení, Pottere,´ – jako bys říkal. Sám nedočkavostí se začnu třást. Možná je to trochu i tím, že mám vlhký hrudník a že mi na něj trochu fouká, protože je mírně pootevřené okno. Naskočí mi i husí kůže a než stačím chtivě zabručet, pohltíš mě svými ústy a já dlaněmi uchopím prostěradlo pod sebou.
Zavírám víčka a snažím se být klidný a nepřirážet do té třinácté komnaty, která si se mnou dělá co chce. Je to těžké, ale držím se. Kvůli tobě. Protože ty pro mě také uděláš vždy to, co je pro mě nejlepší. Kdybych ztratil kontrolu, zřejmě by to bylo moc rychle za námi a já ti moc dobře na očích viděl, že máš v úmyslu si se mnou hrát ještě dál.

Když už cítím, že mám vrchol na dosah, stáhneš se.
Zklamaně zafňukám, ale ty se na mě usměješ.

Stačí jedno tiché neverbální zaklínadlo, které se zcela určitě studenti Bradavic ve škole neučí, a já jsem pro tebe připravený.

Cítím, jak do mě pronikáš. Nechápu, jak se vždy na první pokus dokážeš naklonit tak, abys hned vzal na mušku mou prostatu. Ještě ve mně nejsi celý a já už cítím, jak mnou prostupuje známý třas, horko a euforie z blížícího se orgasmu.
A pak naplno přirazíš, s takovou lehkostí a moje tělo tě s velkou pomyslnou náručí přijímá. Zkracuje se ti dech.
Přivíráš víčka.
Jeden příraz a za ním druhý. Pak se ze mě vytáhneš a znovu mě prostoupíš svou délkou.
Slyším tvé srdce, jak bije dvojnásobně rychleji než ještě před chvílí.
Zahryzneš se do rtů. Děláváš to vždy, když nechceš, aby se skrze tvé rty prodraly hlasité steny. A já bych je přitom někdy hrozně rád slyšel.
Jak sténáš, jak křičíš a fňukáš. Jak dáváš najevo jako zvíře své prožitky.
Tolik bych to chtěl.

Další řada přírazů.

Položím své ruce na tvá záda a cítím pod nimi, jak je zaplňuje pot, který ti stéká po páteři.
Obejmeš moje stehna a „vykasáš“ si mé nohy téměř až podél žeber. Máš tak do mě lepší přístup a já mohu cítit intenzivnější prožitek, jak s naprostou přesností přirážíš na tu věc uvnitř mě, která mě nutí přímo šílet, šílet nad slastí, kterou mi způsobuješ.

Dalších pár přírazů. Tentokrát už jsou trochu tvrdší a ty začínáš zrychlovat své snažení.
Dech je mnohem rychlejší.
Srdce tluče o stěny hrudního koše.
Ze rtů ti teče drobný čúrek krve, jak se zuby snažíš zastavit ten zvukový projev.

Pak jednu mou nohu položíš na postel a trochu se zešikma nakloníš a změníš polohu, přičemž uchopíš do ruky můj penis a já už neovladatelně vyjeknu nějaká perverzní slova, která tě pohánějí dokončit načatou práci.
Tvé přírazy jsou teď početné, rychlé a tvrdé. Miluju to.
Rukou se mi snažíš přivodit muka. V klíně mi tepe a zevnitř těla cítím druhý, ale trochu odlišný, pocit rozkoše.
Stačí už jen několikrát zajet rukou nahoru ke špičce penisu, a pak dolů ke kořeni. A znovu. A ještě.
Ještě jednou a zase znovu a já se slyším, jak křičím: „Rychleji!“
A vnímám, jak ty můj nenucený příkaz plníš a jak se souhra tvé ruky a tvé pánve synchronizuje.
Pak už jen vnímám ten svíravý pocit uvnitř sebe, který mě donutí, že před očima vidím snad všechny svaté. Něco se stáhne, a pak v rozporu s tím počátečním pocitem vytryskne rovnou s plným nasazením na povrch.
Pokryje to tvou velkou dlaň a já křičím tvé jméno.
Křičím ho několikrát po sobě a rukou, kterou jsem zanechal na tvých zádech, se ti zaryji do zad.

Ještě párkrát krátce přirazíš, nakonec do mě vstoupíš téměř až hrubě celý a držíš.
Pevně mě obejmeš, zatímco oba dva funíme jako parní lokomotivy.

A pak to přijde i tobě.
Mé útroby naplňuje známě lepkavý a hřejivý substrát. Plní mě to pocitem spokojenosti a činí mě to nepřiměřeně šťastným.
Nakonec opustíš mé tělo, věnuješ mi další ze svých vášnivých polibků a beze slova si lehneš vedle mě.
Hruď se ti vzdouvá. Stejně jako ta moje.
Máš zavřená víčka.
Já se k tobě bokem natočím a posléze se k tobě přitulím. Pokládám hlavu na tvá prsa, abych mohl slyšet zpěv toho svalu uvnitř tvé hrudi, který patří jenom mně.
Uklidňuje mě a uspává.
Nakloním obličej, abych se podíval na hodiny.
Červené číslice ukazují, že je něco po deváté hodině.
Pak se k tobě znovu přitulím a oba dva – vyčerpaní – usneme znovu v náručí.
Je sobota, můžeme si to přeci dovolit.


***



„Tak tohle, Severusi, tohle jsem ti chtěl říct. To je má představa. Nás dvou, spolu. Jsi rád, že jsem ti ji řekl? Protože kdybys byl, určitě by to nezůstalo u představ!“ stojím v nezastřižené trávě a hledím na desku ze slonoviny.
Dívám se na tvou tvář. Vytesanou tvář.
Pohladím tě po líčku.
Máš výraz jako jsi obvykle míval. Vlastně si tě ani jinak nepamatuji.
Myslím, že se skřetům povedlo vystihnout ten výraz.

Vidíš? Mám lilii. Stejně jako byla moje matka.
Pokládám ji na slonovinovou desku, smutně se usměju. Promarněným chvílím.
Pak políbím tvou bustu.

„Sbohem, Severusi! A nezapomeň, kdybys byl, nebyly by to jen představy.“

Než ale odejdu ze hřbitova, znovu si přečtu nápis pod bustou mého milovaného:
Věnováno památce Severuse Snapea.
Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 113x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.