28 Jul 2008 | Blanch | Potterck jednorzovky
Předem upozorňuji, že je to klišoidní téma. Měla jsem sentimentální náladu a chtěla jsem napsat něco docela běžného a ohraného, co by mi udělalo osobní radost a potěšení. Po pár dnech jsem se k té povídce už nechtěla vrátit, protože mě nálada přešla a přišlo mi to hodně tuctové(nálady střídám šíleně často, proto dlouho nepřichází jednotlivé díly k některým povídkám), ale nakonec jsem se rozhodla ji dopsat, protože jsem měla už pět stran tehdy a přišlo mi líto nechat ji rozepsanou v polovině.
V průběhu mě napadlo k tomu pokračování, tak jsem si řekla - proč ne.
Takže tahle povídka je vážně jedno velké klasické klišé. Ale já mám klišé ráda, protože ta jsou z opravdového života. Ne, že by Bradavice byly opravdový život :)
Tato povídka bude mít pokračování. Nevím kdy, ale bude. Možná i dvě.

Pairing: Harry/Draco, zmíněn heterosexuální pár Harry/Ginny a náznak do budoucna Draco/Astorie.
Rating: řekla byhc, že vhodné pro všechny
Žánr: kromě slashe asi psychologický a dobrodružný
Období děje: po válce, tzv. osmý ročník
Upozornění V textu bude jistě plno chyb, nečetla jsem to po sobě, protože to v tuto dobu už bylo na mě příliš dlouhé. Do budoucna chyby opravím.
Příběh má tendence sklouzávat k fluffu, AU a možná i OOC. To je snad prvně, kdy je u mě Potter docela dominantní. Chtělo to změnu.

Slunce už dávno nebylo za obzorem. Červánky zdobily pomalu se zatemňující podzimní oblohu a slunce se na západě nořilo mezi hory.
V knihovně už zbylo jen pár studentů, kteří plnili své resty.

Harry Potter dopsal posledních pár ingerencí, a pak vložil pergamen do knihy a tu následovně do brašny. Tak pojednání do lektvarů pro Křiklana by už měl napsáno. Oddechl si a otočil se vedle sebe. Lidské teplo ohřívalo jeho rameno a on mohl cítit vůni skořice z vlasů své dívky.

Ginny seděla vedle něj a opírala se o jeho pravou část těla. Své pojednání dopsala před chvílí a teď jen čekala, až Harry skončí, aby se mohli vpodvečer společně jít projít po pozemcích při západu slunce.

Když skončila válka, Harry a jeho kamarádi se vrátili do Bradavic, aby si dokončili OVCE. Tehdy pro ně profesorka McGonagallová speciálně vytvořila tak zvaný osmý ročník, který se díky obětem války ani nemusel dělit na koleje. Studenti – „osmáci“ měli přiděleno jedno křídlo hradu, kde bez rozdílů sdíleli prostory. Harry tak byl nucen dennodenně vídat takového Draca Malfoye a své bývalé zmijozelské spolužáky.
Aspoň, že při něm Merlin stál, když se zařazovali do komnat a Malfoy nemusel spát ve stejné s ním, Ronem a Nevillem.

Ginny si pomalu balila své věci a zvedala se ze židle, sledujíc nábožně svého přítele.

Odcházeli už ruku v ruce, když v tom si Potter vzpomněl na jednu maličkost.

„Počkej na mě Ginny venku, prosím, za chvilku dorazím, zapomněl jsem vrátit ještě jednu knihu, co jsem si půjčil minulý týden,“ usmál se na ni a líbnul ji něžně na rty. Rusovláska ani neprotestovala, lehce přikývla, a pak se vydala směrem na pozemky v očekávání přicházející romantiky.

Harry zalovil v brašně, hledaje knihu, a přesně v ten moment, když stál u vzdálenějších regálů, kam kniha patřila, uslyšel něco, co mělo být zřejmě jeho vnímání skryto.

„Ale Draco, to si chceš takhle zkazit život?“ Harry ten dívčí hlas ihned poznal, byla to Milicent Bulstordeová. A hned mu bylo jasné, ke komu ten dotaz mířil. Moc Draců v životě nepotkal.

„Říkám ti mlč, Millicent, mlč. Nikoho nezajímá, jestli si zkazím život nebo ne. Moji rodiče to tak chtějí.“

„Ale tady jde o tvoji budoucnost, ty si ji přeci nemůžeš vzít!“

„No a co! Nemůžu si ji vzít, protože jsem přihřátej buzík? Protože nevypadá jako chlap?! No, o tom ale nikdo neví a řeknu ti rovnou, Milly, raději budu celý život nešťastný než abych dopustil, že se to někdo dozví. Takové ponížení bych nepřežil a naši by mě asi vydědili! Jsem jejich jediný syn! Pokračovatel rodu.“

„Ale…budeš nešťastný!“
V hlase Millicent Bulstrodeové zazněl podtón lítosti a smutku, který si však Malfoy nechtěl nechat pustit k tělu, aby jej zřejmě neovládl také.

„Žádné ale. Slib mi, že to nikdy nikomu neřekneš! Jsi jediná, kdo to ví. Já si Astorii vezmu a stejně jako moji předci, můj děda a můj otec, zplodím potomka. Dostojím svým povinnostem a budu hrdě nést jméno Malfoy a připravovat nová pokolení.“

„Draco…“

„Už o tom nechci mluvit. Jdeme!“ zavelel rázně Malfoyův hlas a Harrymu došlo, že by se měl rychle vypařit.
Usoudil, že knihu zřejmě dneska už nevrátí. Dříve, než by se mohl střetnout s těma dvěma, se vypařil jako pára nad hrncem. V hlavě si právě srovnával, co vyslechl.


- * -



Následující dny se táhly jako slimák při dešti.
Učitelé studentům uložili plno úkolů a Harry nevěděl, kam dřív skočit. Na Ginny neměl čas už skoro týden. A jako na potvoru všechny jeho myšlenky zaplnil ten namyšlený panák.
Pořád mu probíhalo myslí, co to tehdy slyšel v knihovně. Nemohl se zbavit představ, jak vidí Malfoye vodit se s někým mužského pohlaví za ručičku. Z části se nad tou představou usmíval a z části mu přišla svým způsobem svádivá. Nechápal proč.
Ale od základů to zatřáslo s jeho vztahem k tomu protivovi, kterého vždycky tolik nesnášel.
Pravdou však bylo, že od loňského roku, kdy mu s Ronem dvakrát zachránili život, Draco Malfoy už k nim nebyl hrubý a dokonce se neposmíval už ani Hermioně. Snažil se se všemi vycházet dobře. A Harry to toleroval a respektoval taktéž.

Ale když vyslechl ten rozhovor… Všechno se změnilo – úplně.
Harry najednou Draca viděl úplně v jiném světle. Dokonce ho ani jednou nenapadlo, že by někomu vyzradil jeho tajemství, ačkoliv by tak mohl propustit uzdu pomstě za všechny křivdy, kterých se na něm Malfoy kdy dopustil. Satisfakce se hlásila o slovo, ale přesto jeho čestnost mu zakázala to někomu říct. Vždyť i on sám to neměl vědět a přesto se to nechtěnou náhodou dozvěděl.

Mnohokrát se přistihl, jak si Draca prohlíží. V hodinách, při obědě, snídani, večeři. U jezera, v knihovně, všude, kde na něj narazil. Jako by na něm chtěl najít nějaký kaz, který by mu mohl vyčíst nebo jako by se snažil analyzovat jeho duši. Co asi cítí, jak mu je.
Když tedy Draco Malfoy ví, že je na kluky, chodil někdy s někým? Má s tím zkušenosti? Harryho zajímalo, jak daleko sahají jeho znalosti. Čistě ze zvědavosti samozřejmě.


- * -



Po uplynulých několika týdnech se jeho „paranoia“ ještě zhoršila.
Uprostřed noci se budil celý mokrý z nočních můr, v nichž hlavní roli hrál Draco, který se ho snažil svést.

A v posledních dnech se mu to už téměř povedlo, nebýt Nevilla, který si hlasitě odkašlal a tím díky Godrickovi Harryho vzbudil v tom nejhorším.
Ale opravdu to bylo nejhorší?

Ginny si začínala stěžovat, že Harry hledá kdejakou výmluvu, aby s ní nemusel trávit čas. Několikrát navrhla, aby si od sebe dali načas klid, ale to Harry rázně zamítl se slovy, že má jen moc úkolů a učení, ať se na něj nezlobí a chvilku počká. Věděl, že umí být trpělivá. Minulý rok si toho oba dva prožili dost a to čekání přeci stálo za to.

Další měsíc se přehoupl v sychravější listopad. Dny se krátily a noci byly delší.

Černovlasý mladík se děsil chvil, kdy ulehal do postele, neboť ho Morfeus téměř vždy zavedl na snové scestí, kde jej Draco Malfoy – tentokrát už polonahý – vášnivě líbal a Harry se vůbec nebránil.
To se potom budil nejen mokrý od potu, ale i v jiném smyslu toho slova.
A v té době si připustil, že jeho posedlost Malfoyem už dávno netkví ve zvědavosti a v překvapení, ale v něčem úplně jiném.
Jeho pohledy ke zmijozelskému stolu, kam při jídle Draco sedával, přestože už prakticky do zmijozelské koleje nepatřil, byly častější a více nápadnější.
V tu chvíli si toho všimla i Harryho nejlepší kamarádka a snažila se to maskovat tak, aby Ginny nepochopila, co by mohla spatřit v tom žádoucím pohledu zelených očí.
A aby toho nebylo málo, všimla si toho i Harryho „oběť“.
Plavovlasý mladík už před nějakým časem zpozoroval, že jej někdo úpěnlivě sleduje, jako by od toho něco očekával.
Ale že to bude sám Harry Potter, to by nečekal nikdy.
A hlavně nechápal proč. Věděl, že teď mezi nimi panuje něco jako příměří, ale mermomocí se snažil přijít na to, co by mu mohl Potter vyčítat natolik, aby mu nedal pokoj ani při jídle.


- * -



Harry seděl strnule a jako na jehlách. Hodiny obrany proti černé magii pro něj byly vždy vysvobozením v té sněti starostí a povinností.
Ale dnes hodina obrany neplnila svůj účel ani zpola. Profesor Tofty, kterého ředitelka poprosila, aby se ujal učení, zrovna vykládal o možnostech zneviditelnění. Ke smůle Potterově už Harry dávno znal všelijaká kouzla, která umožňují kouzelníkovi udělat ze sebe neviditelného a navíc vlastnil jeden z relikvií smrti – neviditelný plášť, který jeho rodina dědila po generacích.
Tudíž se nedokázal soustředit na výklad a místo toho jeho zrak ulpěl na platinovém týle jednoho chlapce.

Draco, jakoby vycítil, že je opět pozorován, se otočil za sebe. Harry stihl včas uhnout pohledem, ale mladému Malfoyovi bylo stejně jasné, kdo to byl. Ten Potterův rádoby nevinný výraz mu nemohl uniknout.

Když hodina konečně skončila a Harry si oddechnul, protože si myslel, že všemu bude moci zase uniknout, všechno se obrátilo naruby.
Záměrně se po ukončení hodiny zdržel s výmluvou, že se chce profesora na něco zeptat. Ron s Hermionou jen pokrčili rameny a ruku v ruce odešli společně na oběd.
Harry nakládal učebnice do brašny a přivíral při tom oči, jak se snažil zapudit všechny ty myšlenky, které ho v posledním období mučily.
Zůstal v učebně sám. Tedy aspoň si to myslel.
Jen do doby, než se ode dveří ozval zvuk.
Harry se instinktivně otočil, už pomalu hrabaje do kapsy pro hůlku.
Ledové šedé oči jej přistihly nepřipraveného. Polknul. Uviděl Draca Malfoye, jak se opírá o zárubně dveří a upřeně sleduje Harryho tvář. Obával se nejhoršího.
Draco postoupil o několik kroků, aby byl svému bývalému sokovi blíž. Zastavil se těsně nad lavicí, ve které ještě doposud seděl. Shora si jej prohlížel jako by se snažil mu vidět skrz čočky až do centra jeho neuronů, které by mu prozradily, proč se Potter v poslední době chová tak podivně.

„Co se děje, Pottere?“ zeptal se zostra.

„Cože?“

„No tak Potty, nesedíš si na vedení, moc dobře víš, na co se tě ptám. Proč na mě pořád tak čumíš?“ otázal se znovu konkrétněji blonďák a zkřížil ruce na hrudi.

„Čumím?“ nic pitomějšího Harryho v ten moment nenapadlo. Žádná sebeobrana, žádné výmluvy, ba ani protiútok. Jednoduše jen opáčil na otázku otázkou tak inteligentní, že by se za ni nemusel stydět ani Troll po silném otřesu mozku.

„Jo, idiote, čumíš! Copak ses do mě zamiloval nebo co?“ nadhodil ironicky a sám se svému vtipu zasmál. Věděl, že je žádoucí, ale také tušil, že Pottera tahle poznámka určitě rozběsní a všechno bude zase při starém a on se zbaví jeho protivných pohledů.

A chorý mozek černovlasého mladíka v tu chvíli nevymyslel nic inteligentnějšího, než odpovědět: „A co když ano?“

Kdyby Harry Potter řekl, že se polekal, byl by to eufemismus desetiletí, neboť on se přímo vyděsil, sám netuše, co mu to vyplulo z úst. A nejinak na tom byl Malfoy, který snad prvně v životě neměl vhodný argument, kterým by Harryho spřáhl.
S otevřenou pustou a vytřeštěným zrakem pak jednoduše opustil učebnu, aby nemusel čelit tomu zelenému pohledu, který ho znovu propaloval.
Nutno podotknout, že po sdělení, které právě vyslechl, snad ještě víc a nestydatěji.
A Draco si uvědomil, že mu to vůbec není nepříjemné.


- * -



Následující dny se Harry snažil, aby na Draca narážel co nejméně. Vždy u sebe nosil Pobertův plánek, aby mohl sledovat, kudy se tečka se jménem Draco Malfoy ubírá.
Vypadalo to, že taktéž Malfoy se snažil Potterovi vyhnout, kde to šlo. Jediné místo, kde se nemohli minout, byly společné hodiny, jež byli nuceni trávit ve stejné místnosti každý den několik hodin po sobě.
A hlavně, nejenže společná hodina lektvarů, ale i společná lavice, když před pár týdny rozradostněného Křiklana shodou okolností napadlo, že by bylo prima, kdyby si studenti posedali porůznu a našli tak nové partnery při vaření různých utrejchů. A samozřejmě tak ještě víc utužili vzájemné pozitivní vztahy mezi bývalými kolejními rozdíly.

Harrymu už hodinu předtím bylo zde. Zatímco nová profesorka přeměňování vysvětlovala lidskou transformaci končetin a údů, Potterovi bylo jen při myšlence na další hodinu na zvracení.
Sedět vedle Draca Malfoye? Po tom co se stalo? Nemožné!

Když poté začala hodina lektvarů a Horácio Křiklan se se širokým úsměvem vnořil do třídy, zelenooký mladík se modlil ke všem svatým, aby neudělal nějakou blbost, jak byl z nastálé situace nervózní.
A Draco Malfoy na tom zřejmě nebyl o moc lépe, poněvadž když se zpožděním dorazil do třídy, zakopl o první věc, která mu přišla pod nohy a nebýt Milicentiny pohotovosti, spadnul by na zem jak široký, tak dlouhý.

„Nalistujte si stranu dvě sta třicet tři, třído. Dnes budeme vařit Ranní vláhu,“ usmál se snad ještě víc a Harry nechápal proč. Jen do chvíle, kdy nalistoval zmíněnou stránku a tam si přečetl, co za lektvar to vlastně dnes mají za úkol udělat.

Ranní vláha byl totiž tak zvaný lektvar sympatií a vyznání, který toho, kdo jej vypil, popostrčil k tomu, aby dal najevo své emoce, vyzpovídal se, aniž by se někdo na něco ptal a přitom jej nenutil mluvit pravdu, jen tak trochu zvyšoval sebevědomí a ponoukal k projevu, zvyšoval zvědavost a podporoval schopnosti komunikace a otevřenosti.
Harry čekal jen to nejhorší.

„A na konci hodiny si jej samozřejmě všichni na sobě vyzkoušíte!“ tleskl vesele obtloustlýma rukama Křiklan a šel se posadit za katedru. „Můžete začít!“

Od posledních let se díky „princi dvojí krve“ Harry naučil lektvarům trochu porozumět a pochopil, v čem tkvěl jeho problém nikdy v této činnosti neuspět. Byla to celé jedna velká ironie, že se Harry naučil porozumět něčemu, čemu nerozuměl kvůli jistému muži, právě díky tomu muži, aniž by to sám tušil. Jako by to snad sám osud chtěl.
Možná, že kdyby tu dlouholetou pravdu o Snapeovi znal už kdysi, víc by se snažil Severusi Snapeovi zavděčit a našel by ve vaření lektvarů, odvarů a toniků zalíbení.
Dnes to byla jen nutnost a snaha splnit, co musí. Ne, nenašel v krájení červů a žabích nožiček nic pozitivního, ani příjemného, ale už k tomu neměl takový odpor jako kdysi a snad poprvé v životě mohl tvrdit, že mu lektvary v rámci možností jdou a neřadil se na stejnou pozici jako kdysi Neville Longbottom, který vyhazoval své kotlíky do povětří jeden za druhým.

Na konci hodiny, kdy většina studentů už měla svůj ortel podepsaný, vyskočil Křiklan na nohy a vybídl všechny, aby se napili svého výrobku, drže v ruce případně protijed, kdyby se někomu něco stalo.

Harry koutkem oka sledoval, jak Draco Malfoy do sebe neochotně lije svůj výtvor, zatímco Potter sám si toho svého také srknul.

„Výtečně, mládeži. A teď můžete vyzpovídat a pobavit kolegu ve své lavici. Bude to zábava!“

Harry se proti své vůli usmál, věděl, že někde v jeho podvědomí je to jeho čin, ale už teď věděl, že za to může jeho lektvar uvařený na výbornou. Předpokládal, že Draco, který lektvarům rozuměl vždy, na tom bude obdobně.
Otočil se na svého plavovlasého společníka.
V jeho šedých očích byl nebývalý lesk. Jemné tváře byly ještě více zjemněny mírným úsměvem a bylo vidět, že i nervozita se z jeho výrazu vytratila.
Notnou chvíli se na sebe oba dva usmívali jako ti největší hlupáci, ale pak ticho prolomil Harry.

„Upřímně, Draco, bál jsem se s tebou dnes tady setkat.“

„Pottere… Harry, mluvíš mi z duše. Já jsem byl taky vyděšený až na kost, po tom, cos mi řekl!“ mávnul rukou. Jeho výtvor z něj dělal úplně jiného člověka.

„Doufám, že se za to na mě nezlobíš?“ Harry se cítil úplně jako opilý. Ne, spíše omámený, zfetovaný. Lektvar měl opravdu silné účinky a během jeho vytváření nikoho nenapadlo, že je vlastně nebezpečné jej takto zkoušet. Ale Křiklan se tvářil nadmíru spokojeně.

„Zlobit se? Neblázni, vždyť mi to zalichotilo.“

„Opravdu?“ zeptal se potěšeně Harry a zahleděl se znovu do těch ocelových duhovek, ve kterých měl sto chutí se namístě utopit.
Možná, že lektvar měl podpůrné účinky, ale to, co v Harrym vyvolával, tam bylo někde uvnitř už skryto a tím pádem jen odhaloval jeho niterná přání a představy.
Cítil se teď tak lehce a samozřejmě. Byl šťastný, že může s Dracem takto nezávazně mluvit.

„Bylo to od tebe velice milé. Zaskočilo mě to, ale hezky mě to doteď hřeje u srdce!“

„Tak to jsem moc rád, Draco. Jestli chceš, řeknu ti to znovu, protože mám chuť to vykřičet do celého světa!“

Draco se zahihňal jako infantilní puberťačka a přikryl si ústa rukou.
Ještě několik dalších minut si oba dva vzájemně lichotili, ale postupně se kvalita lichotek snižovala a míra vlichocování taktéž.
Harry začínal pociťovat, jak střízliví a na tváři svého kolegy si začal všímat nerudnosti a vzteku. Jeho výraz jasně říkal: „Já toho Křiklana zabiju!“

Nebelvírský mladík se začínal cítit ještě trapněji, než když vstoupil dnes do této učebny poprvé. Atmosféra mezi ním a Malfoyem ještě víc zhoustla a jejich „vztahu“ to nijak neprospělo.
Do konce hodiny spolu nepromluvili jediné slovo a Malfoy na Harryho kradmo házel nenávistné pohledy, které kdyby mohly, tak ho usmaží na místě.


- * -




Temná ulička směrem do věže koleje osmáků byla vždy dobrá pro různá dostaveníčka. Ale jak Harry zjistil, tak během dne se nezdála být tak bezpečná.
Draco Malfoy si po hodině na něj počíhal hned na kraji a jakmile kolem něj Potter prošel, nečekaně se na něj vrhnul, obrátil ho zády ke stěně a nebezpečně se na něj přitisknul.
Nebelvírský chytač nervózně polknul. Teď s ním bude amen.

Aristokratické rysy daly jasně najevo, s jakým úmyslem byl Chlapec, který přežil přitisknut na zeď.
Skrze lososovitě zbarvené rty se prodral syčivý zvuk.

„Jestli někde jenom cekneš, Pottere! Nakrájím tě do zakázaných lektvarů!“

Vnímal, jak se Draco třese vzteky, přestože Harry se třásl úplně z jiných důvodů. Neodpověděl, fascinovaně hleděl na toho kluka před sebou, který se mu zrovna snažil vyhrožovat, jako by to snad bylo nutné.

„Slyšel jsi, co jsem říkal?“ zvýšil hlas a přitlačil ho tělem ještě víc ke zdi.

Zelené oči za skly brýlí začaly kmitat a analyzovat každou částečku Dracova obličeje. Rytmus srdce byl zběsilý, krevný oběh vřel, tváře hořely a kolena se začala třást. Dech se zrychlil a Harry najednou pocítil, že ty pocity, které ho škodolibě pronásledovaly celé týdny, jsou tady zase. Musel si skousnout spodní ret, jinak by zřejmě zasténal, poněvadž Draco právě vsunul koleno mezi jeho nohy, aby mu ztížil možnost úniku.
Ale Harry neměl vůbec v plánu utíkat.

„Tak řekni u salazarových ocásků něco, Pottere! Nebo tě donutím!“

„A jak?“ otázal se přihlouple Harry, ale byl v tom jistý smysl.

„Cože?“

„Jak mě donutíš, Malfoyi? Víš, žes mě nikdy k ničemu nedonutil. Leda bych z toho taky něco měl!“ opáčil dvojsmyslně.

Blonďák nebyl schopen slova a jen zíral před sebe. Sám začínal zjišťovat, že jej ten sebevědomý Potterův pohled začíná vzrušovat, což nebylo dobré znamení. Vzpomněl si na všechno, co mu před hodinou řekl a co řekl on sám jemu. Znovu se za všeho zastyděl. Idiot Křiklan! Ale sám věděl, že vše, co řekl, byla pravda. Byly to jeho niterné tužby a poprvé v životě neudržel svou rezervovanost.
Harry si na moment přivlastnil zmijozelskou povahu. Vždyť jej stejně málem Moudrý klobouk tehdy poslal do Zmijozelu, tak proč toho nevyužít?

„Řekněme… něco za něco, Draco! Ty mi uděláš něco po vůli a já nikomu nic neřeknu!“

Draco zareagoval pohotově: „Ty mě nemáš v šachu, Pottere! Můžu stejně jako ty na tebe plno věcí prásknout!“

„Dobře,“ usmál se požitkářky Harry, „ale mně to nevadí. O mně koluje tolik fám, že už by ti těžko někdo něco uvěřil. Najít v tom množství pomluv pravdu je jako hledat jehlu v kupce sena. Navíc, neřekl jsem ti nic, co by už většina lidí nevěděla,“ ukájel se pohledem na ten bezradný výraz Malfoye, který bojoval sám se sebou.
Zřejmě tušil, jaké může mít Harry úmysly a uvažoval, zda na jeho pravidla podstoupit.
Nervózně se ošil a porozhlédnul se kolem sebe, zda se v jejich okolí nezdržuje i někdo další.

„Tak co chceš?“ otočil se znovu na svou oběť, která paradoxně převzala nadvládu nad situací.

„To, co ty!“ podíval se mu na rty a sám sobě vnitřně vynadal, jak tohle mohl dopustit. Zřejmě měl v sobě ještě nějaké dozvuky Jarní vláhy, jinak si nedokázal představit, proč je najednou tak aktivní a vůbec se za to nestydí a už nad tím neuvažuje. Nebo mu hodina lektvarů konečně pořádně otevřela oči?

„Nerozumím!“

Tak Malfoy si chce hrát na hlupáka…

„Neboj se, Astorie ani nikdo jiný se to nedozví,“ Harryho ruka najednou putovala na Dracova záda a usadila se těsně nad jeho zadními partiemi. Draco byl evidentně ve větším šoku než Harry, kterého by nikdy v životě nenapadlo, že tady jednou bude stát s Dracem Malfoyem v takové pozici.

„Jak víš o…“

„Astorii?“ doplnil jej Potter.

Dědic Malfoyova impéria neochotně přikývnul.

„Slyšel jsem tě! V knihovně. Jak jsi mluvil s Milicent. Slyšel jsem, jak jsi říkal, co jsi a že to nikdo nesmí vědět!“

„Ty šmíráku!“ rozkřikl se najednou Draco. „Teď mě už můžeš definitivně vydírat, co, Pottere? Tak jsi konečně šťastný! Mám padnout na kolena?!“

No, to by nebyl zcela špatný nápad, napadlo v tu chvíli Harryho a přelétl mu na rtech jemný úsměv.
V rozporu s tím, jak se Malfoy vztekal, Harry ho stále držel pevně v objetí.

„Nečerti se, Draco, nesluší ti to,“ usmál se. „Nemusíš mít strach, že bych to někomu říkal. Vždyť už to vím takovou dobu a všiml sis, že bych za zadkem měl řadu novinářů? Já nejsem mstivý.“

„Ale to, cos slyšel, Pottere…“

„Nemusíš zapírat, abych pravdu řekl, jsem rád,“ a prvně za celý rozhovor se k němu černovlasý mladík naklonil a zašeptal mu svádivě do ucha, „protože v tom vidí jisté výhody.“

Druhý chlapec se mírně otřásl a tentokrát to zcela určitě nebylo vztekem.
„Co chceš dělat?“ zamračil se, očekávaje to nejhorší.

„Jen samé hezké věci,“ usoudil Harry a naklonil se k Dracovi, aby konečně po celém tom dlouhém toužení mohl spojit jejich rty.

Polibek byl krátký, ale intenzivní. Draco, jakmile se jej dotkly Potterovy jemné a zkušené rty, se po chvilce přidal a nechal své podvědomí, aby jej konečně po tak dlouhé době ovládlo a užilo si této jedinečné chvíle, která se už zřejmě nebude opakovat.

Odpojili se jen proto, aby se nadechli a vzájemně se propálili chtivými pohledy.

„Harry…“ řekl mu konečně křestním jménem Malfoy. Zřejmě mu chtěl nutně něco říct. Spíš to vypadalo, jako by mu chtěl celé tohle šílenství vymluvit.

„Mlč!“ odbyl ho rázně Harry a zaútočil znovu na jeho ústa, která přímo žadonila o to, aby je někdo líbal.

Tentokrát se jejich polibek prohloubil ještě víc. Oba dva vzájemně ochutnávali sami sebe a proplétali své jazyky jako dvě nenasytné kobry. Harry objal Draca rukou ještě pevněji kolem pasu a druhou mu vjel do platinových vlasů. Cítil, že ho polibek nenechává chladným. Srdce mu bilo jako o závod a on si konečně uvědomil, že chce víc.
Víc, než jen jedno dostaveníčko v temné uličce.
Chce Draca. Jeho tvář, jeho tělo, jeho duši, jeho osobnost, jeho celého.
Vpíjel se do těch sladkých rtů. Jako vždy byli rivalové, jen tentokrát bojovali o to, kdo vyhraje tuhle intimní bitvu.
Mladík zatlačený na zdi ucítil proti svému stehnu jemný tlak a bylo mu jasné, že Draco je na tom fyzicky stejně jako on.

A pak se odtrhnul. Nečekaně. Šokovaně. Vyděšeně. Jako by se opařil.
Pohlédl na Harryho. Na jeho vlasy, které právě sám rozcuchal ještě víc než byly.
Na jeho rozdivočelé oči plné chtíče.
Na jeho ruce, kterýma jej ještě před chvílí objímal a laskal.
Na jeho rozkrok, kde bylo znát, že ho tato situace vůbec nenechala klidným.
A pak na jeho rty.
Na tu část, která jej sváděla snad od první chvíle, kdy ji viděl u madam Malkinové.

„Já… tohle.. nejde… nemůžu,“ sebral si brašnu, která stála opodál od nich, a pak zbaběle prchnul.

A zanechal Harryho Pottera vzrušeného a rozbouřeného stát u zdi v temné uličce.
Ten ještě stále na rtech cítil jeho pachuť a na sobě jeho vůni. Vůni, kterou konečně mohl definovat. Šalvěj.

Ale jedno věděl jistě.
Nemusel už přemýšlet o tom, co chce. A co všechno znamenaly ty představy, sny, pocity a emoce. Jaký řetězec to rozjelo jedno poznání, či snad doznání.

Celých osm let to měl před sebou, jen si to neuvědomil.
Ať si Draco Malfoy utíká jak chce, nemá dost dlouhé a rychlé nohy na to, aby hodlal Harry promarnit svou šanci zrovna ve chvíli, kdy si to konečně uvědomil.

Však ono do konce roku zbývalo ještě hodně času a Malfoy se mu nemůže věčně vyhýbat.
A od čeho pak má Pobertův plánek!

A za tohle všechno mohla Ranní vláha?
Sledoval tím snad Křiklan něco?
Pokud snad ano, měl by mu jít poděkovat.
Pobaveně si uvědomil, že když už zde na škole není Albus Brumbál, jeho roli intrikána musí zaujmout někdo jiný.
Co by to byly Bradavice bez intrik a her.

A ta správná sezóna teprve začíná!
Potter si upravil na rameni svou tašku a s úsměvem, který teď zdobil jeho tvář a odhaloval tak řadu bílých zubů, se vydal na svou novou kolej, kterou sdílí s Dracem Malfoyem.
Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 138x | Moje zobrazen: 2x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.