01 Jun 2008 | slash | Jednorzovky: ostatn
Asi tohle není zrovna to, co jste očekávali. Možná někteří z vás budou nad tímto tématem znechuceni, ale já musela, vážně! Mimo to, že plánuji i slash MASH, tak tohle jsem si také nemohla nechat ujít.
Minulý a předminulý víkend jsem trávila koukáním se na jednotlivé díly SG. A v hlavě se mi rodily myšlenky, jak dát dohromady dvě moje oblíbené postavy. To je už prostě nemoc z "povolání" a degenerace slashem. A tak vznikla tahle slátanina. Není to nic moc, ale nevydržela bych nenapsat byť jediné slůvko na tohle téma. Tak třeba se to někomu bude líbit. Třeba smile Kameny si nechejte až na potom, prosím.
Na Den dětí něco vhodného pro děti laughing

Fanfikce: Hvězdná brána
Postavy: Jack O´Neill, Daniel Jackson
Omezení: vhodné pro všechny, kdo se neštítí naznačení vztahu mezi dvěma muži, což ostatně.. co očekávat na této stránce, že? smile
Podžánr: ironický humor, romantika

Místností se nesly libozvučné tóny.
Zatímco nevěsta celá v bílém se se svým novomanželem ploužila skrze taneční sál, na konci místnosti seděl u kulatého stolku prošedivělý muž. Tvářil se spokojeně, ale přesto něco na něm dávalo znát, že není ve své kůži.

Jack O´Neill si prohlížel plavovlásku a promítal si všechny mise, na kterých spolu byli. Tehdy před lety. V dobách, kdy jim jejich citová vazba proklouzala s každým dnem více a více mezi prsty. A teď?
Všechno už bylo pasé.
Sam se dnes vdala. A jako by to sama ironie chtěla, jejím manželem se nestal nikdo jiný než člen letecké armády, plukovník, který vedl jeden z SG týmů.
Jack se sám pro sebe škodolibě usmál. Jak si s nimi ten život zahrával!
Uchopil do ruky sklenici s jantarově zbarvenou kapalinou a přisunul si ji blíže k ústům, aby do sebe obsah co nejrychleji vlil.
Chvilku nechal tu hořkou pachuť povalovat se mu na jazyku, načež se stejnou hořkostí polknul.
Před ním se objevil stín.

„Jacku, rád tě vidím.“
Ten hlas už pěkně dlouhou dobu neslyšel. Daniel Jackson. Kdysi jeho kolega. Taky se honil po planetách kvůli lásce a stejně mu ji nakonec vzali. Ti egocentričtí maniaci s hady v hlavě.

Zdvihl hlavu a rádoby se usmál: „Nevím, zda bych měl říct totéž.“
Daniel se pousmál, tohle byl Jack. Za každých okolností od sebe, utopen v hloubce vlastních chmur, odháněl lidi. Dělal, že ignoruje poznámku: „Co pořád děláš? Vidím tě poprvé v saku místo uniformy,“ snažil se odlehčit situaci.
„To bude tím, že už jsem generál v penzi. Však víš, chytání ryb a tak podobně, v posledních letech jsem na to neměl moc času a někdo ty kapry z mého rybníku vylovit musí,“ zdvihnul ke rtům další naplněnou sklenici alkoholu. „Dáš si?“ Nabídnul mu.
Daniel přikývnul a Jack mu nalil skotskou.
„Ne, vážně? Myslel jsem, že jsi stále v Pentagonu. Chtěl jsem se tě zeptat na Hammonda.Jak se má a tak,“ pokračoval dále v konverzaci vědec.
„George se má jistě skvěle. Asgardi se mají skvěle, Jaffové, Tollani a Tok´rové, všichni se máme skvěle, jako vždycky. A co děláš vůbec ty, Danieli? Teď pro změnu sekýruješ někoho jiného?“ zase si Jack ulevil jednou ze svých pichlavých poznámek.
„Učím na univerzitě archeologii a starodávné jazyky. Taky dělám na výzkumu, vedu tým, který se zabývá Antiky,“ vžil se do svého vyprávění Daniel.
„Skvělé,“ nadhodil ironicky Jack.
„Vlastně jsme objevili docela nový dialekt jazyka Antiků, představ si, že…“
„Danieli,“ upozornil ho Jack a věnoval mu významný pohled. „Víš, že se na konci té věty zeptám: `Co jsi říkal?´“
„Jasně, já zapomněl, že tebe to nezajímá. Už jsem vyšel z praxe“, na chvilku se odmlčel Jackson a posunul si brýle ke kořeni nosu. Zahleděl se do sálu. „Sam vypadá skvěle, viď? Vlastně se divím, proč po jejím boku nestojíš ty.“
„Co tím chceš říct?“ Jack si znovu loknul a Daniel ho následoval.
„Ale no tak, Jacku, všichni jsme věděli, že mezi tebou a Sam celou dobu něco bylo. Nechápu proč jste se nikdy nedali dohromady a nebyla v tom jen armáda a její pravidla. Pořád jsi sám?“
„Myslím, že do toho ti nic není, Danieli, ale pokud vím, tak to ty jsi byl vždycky ten mezigalaktický kanec, na každé planetě si měl nějakou holku,“ vrátil mu úderem Jack.
„No, já jsem měl přítelkyni, ale nějak to nebylo ono.“
„Nevzpomínám si, že bych se ptal,“ skočil mu znovu do řeči generál ve výslužbě.
„Nezměnil ses, Jacku. Když jsme spolu pracovali, vždycky jsem měl chuť tě za ty tvoje urýpané poznámky uškrtit,“ usmál se mladší z mužů a zakroutil hlavou, přičemž si dolil sklenici.
„Jak milé. Když jsme spolu pracovali, vždycky jsem měl chuť tě za ty tvoje inteligentní kecy uškrtit,“ oplatil mu stejnou mincí O´Neill.
„Tak to jsme si kvit. Na zdraví!“ pozvednul Dan sklenici.
„Na zdraví,“ loknul si Jack a Daniel se zakuckal. „Ale no tak, Danieli, nebuď taková troska a pořádně si zavdej, když máš možnost pít takové kvalitní pití. Nebo si snad byl na Abydosu zvyklý pít jen velbloudí mléko?“ vysmál se mu opět a věnoval mu jeden upřený pohled.
Daniel se nervózně ošil. „A co dělá vlastně Teal´c?“ odbočí od tématu, aby nedal najevo, jak jej vyvádí z míry. Tohle uměl vždycky jenom Jack.
„Vrátil se na Chulak, Rya’c se oženil a udělal z něj dědu Teal´ca. Možná, že teď někde radostně pobíhá po lánech a jen tak z legrace s vnoučaty po sobě střílejí zat'nik'atelem, to je Teal´c, však ho znáš, samá legrace,“ nechal svůj hlas Jack prostoupit sarkasmem.
„To jsem nevěděl. Přeju mu to. Teď konečně může žít svobodný život Jaffy a nebloudí kolem žádný nafoukaný a sebestředný Goa’uld nebo Oriové.“

Oba dva mužové se na sebe podívali, zatímco překrásná Samantha s manželem se kolem nich prohnali ve víru tance.
Bylo to zvláštní být tady zase pohromadě.
Jediný, kdo zde ještě chyběl, byl Teal´c a George Hammond.
SG 1 zase pohromadě.
Byly to úžasné časy a teď je všechno pryč. Všechno a všichni. A Sam se vdala.

„Co vím, tak Sam teď spolupracuje na projektu Atlantis. Určitě je tam spokojená. Někdy mi chybí ty naše výpravy do neznáma. Tobě ne?“ přeruší ten tíživý klid znovu Daniel. Cítil, jak jím prostupuje horko. Musel si uvolnit kravatu, začalo se mu těžce dýchat.
„Abych byl upřímný, už mě to neustálé zachraňování země přestalo bavit. Bylo to na denním pořádku a už mi to přišlo jako nudný stereotyp, víš, co tím chci říct. Plukovníku, generále, zachraňte zemi, to už přeci jen nemělo takovou váhu, když si to slyšel pořád dokola. Ale divím se, že tys upustil od možnosti dělat přímo u zdroje nebo to bylo jen meziplanetární plýtvání časem?“ zareagoval kupodivu Jack.
„Asi na té tvé teorii o záchraně světa něco bude,“ usmál se Daniel a znovu si loknul. „Ztratilo to svůj nebývalý lesk. Když si zachránil zase planetu, potřásli ti rukou a hned se na to zapomnělo, ale když se stalo něco zrovna ne podle plánu, všichni tě měli za vyděděnce.“
„Na zdraví!“ zdvihnul najednou sklenici Jack, jako by chtěl zrovna na to připít.
„Na zdraví!“ opáčil Daniel a usmál se. Zase. Nevěděl, proč se neustále usmívá. Zrovna na toho morouse, který mu to stejně nikdy neoplatí.
„Vzpomínáš na rok 1969?“ nadhodil poté.
Jack dopil svoji dávku skotské a připojil se. „Jo, ten chlap, co mě tehdy vyslýchal na té základně ani neviděl Star trek!“
„Byl rok 1969!“ upozornil Jacka Jackson.
„To ho neomlouvá!“
„A vzpomínáš na to, jak sis pořád dokola nechával nahrávat znalosti Antiků do hlavy?“ pokračoval Daniel a tvářil se přitom nadmíru spokojeně. Vzpomínky na minulost byly jedny z jeho nejcennějších věcí.
„Jo, však víš, play station už nebylo v módě, chtělo to zkusit něco nového. Byl jsem nepoučitelný. A vzpomínáš si, jak jsi neustále umíral a neustále jsi musel být na vyšší úrovni bytí než my?“ hnědé oči ulpěly na těch modrých.
Daniel se rozesmál. „Taky jsem ti tuhle možnost kdysi dal. Když tě tehdy mučil Baal.“
„Myslím, že jsem tě tehdy odmítl s poděkováním, a pokud ne, tak jsem stejně neměl proč. Já jsem si tehdy poradil sám. Nakonec jsme všem Goa’uldům nakopali zadky. Ale dodneška nemůžu pochopit, jak jsem mohl dovolit, aby mi dali do hlavy toho hada.“
„To byly časy,“ postesknul si historik a bývalý člen SG1.
Jack si opětovně loknul a vyhrknul celou sklenici do sebe. „Musím na vzduch.“
„Půjdu s tebou, taky se potřebuju provětrat, je tu horko, nemyslíš?“ upravil si obrýlený muž košili a ještě více si povolil kravatu.
Bylo tu nechutné vedro.


„Víš, Danieli, já jsem tě vlastně svým způsobem obdivoval,“ začal najednou nečekaně Jack, opíraje se o zeď. Stál zde jen v bílé košili, kterou už dávno nezdobila kravata. V ústech cítil prolitou skotskou a na mysl mu zamlžovaly vzpomínky na minulost. S Danielem přišla i nostalgie.
„Obdivoval? Mě?“ Daniel nemohl pochopit, co mu to teď O´Neill právě řekl. Jack nikdy nebyl žádný lichotivý typ a vždycky dokázal všechny jen napomínat. Jeho největším uznáním bylo, když se sebezapřením pokýval hlavou. Něco jako uznání a vyjevení obdivu bylo tak neuvěřitelné jako když poprvé prošel horizontem událostí. Jako když poprvé viděl fungující hvězdnou bránu.
Než Daniel stačil cokoliv dalšího poznamenat, Jack pokračoval ve svém monologu: „Jo a taky Sam a Teal´ca. Všichni jste byli něčím výjimeční a prudce inteligentní. Sam a ta její astrofyzika a výpočty, ty se svou historií a znalostí jazyků, no a Teal´c a ta jeho moudra. Však víš… vždycky řekl něco, co nemělo hlavu a patu, ale stejně si z toho byl paf!“
„Ale ty jsi byl zase skvělý stratég a obdivuhodný velitel, Jacku. Bez tebe bychom zemi nikdy nezachránili a že těch pokusů nespočítám ani na prstech obou rukou. Musím se přiznat, že jsi mě občas uměl rozesmát, i když jsem to nedával najevo,“ když už byl Jack u toho obdivu, Daniel si nemohl nechat pro sebe taky ten svůj. Vždycky viděl v Jackovi přítele, člověka, na kterého se mohl spolehnout. Byl věrný a spravedlivý a rozhodně si zasloužil obdiv.
„Cítil jsem se mezi vámi nemožně,“ přiznal zkroušeně generál O´Neill.
„No, občas jsi nemožný byl,“ podotknul tiše druhý muž.
„Zase to nemusíš přehánět, Danieli,“ ozval se rázněji O´Neill a prohrábnul si prošedivělé vlasy.

Propuklo ticho.

„Vážně jsi řekl, že jsi mě obdivoval?“ zeptal se nakonec Daniel, protože stále nemohl uvěřit tomu, že něco takového prošlo Jackovými rty.
„Já bych to víc nerozmazával, Danieli.“
„Mě? Jacku?“
„Danieli!“ okřiknul ho bývalý armádní velitel.
„Promiň.“

Venku bylo příjemně. Svítil měsíc a několik hvězd. Oba dva muži se pozorně na některé z nich dívali ve snaze rozpoznat v nich světy, na kterých mají také svou hvězdnou bránu. Popřípadě planety, na kterých už byli.

„Jacku?“
„Už jsem ti říkal..“
„Ale ne. Já jen, že… že ti to v tom obleku sluší,“ osmělil se najednou Daniel. Pořád v sobě cítil to zvláštní horko.

Jack si jej prozíravě prohlédl, ale nic na to neřekl.

Vědec jej předběhl: „Asi jsem opilý,“ dodal.
„Asi ano, moc toho nevydržíš, myslím, že bychom měli jít…“ Jack sebou taky mírně zavrávoral, když se pustil zdi, o kterou se doposud opíral.
Najednou se to všechno semlelo tak rychle, že ani nestihl zaregistrovat, jak se to stalo.
Daniel Jackson se nechal ovládnout tím podmanivým alkoholem a přisál se svými rty na rty Jacka O´Neilla.

Ten se od něj prudce odpojil: „Proboha, co to děláš?“ v tmavých očích byl mírný děs. Není snad Daniel pod vlivem nějaké mimozemské technologie, že ne?
„Tomu se říká polibek…“ řekl vcelku s klidem Dan.
„Já vím, co to je, já..“
Ale než stihl doříct to, co měl na jazyku, Daniel se znovu přisál na jeho rty a v tu chvíli Jack už ani neoponoval a jejich spojení rtů se proměnilo v souboj o nadvládu. Velící důstojník se v něm nikdy nezapřel.
Nenechavé ruce začaly hmatat po celém těle a opisovaly kontury toho druhého.
„Ještě pořád toužíš po Sam?!“ vydechl mezi jejich ústy Daniel a uvnitř jeho hrudníku prudce bušilo jeho srdce.
„Ne, ale vždycky jsem měl slabost pro členy svého týmu!“ opáčil pohotově Jack a přisál se Danielovi na krk a začal mu jej okusovat. „Myslím, že bych měl říct něco smysluplného, nic mě nenapadá, takže pokračuj!“
„Jacku?!“ zašeptal do tmy hnědovlasý muž.
„Ano, Danieli?“
„Vím o lepším místě, kde bychom mohli pokračovat… možná i v lepší pozici,“ podotknul s podtónem vyjednávání, poněvadž ve skrytu duše tušil, že bude jeho kolega protestovat.

Větším divem ale pro něj bylo, že Jack neprotestoval vůbec, ba naopak.
Když se poté přesunuli ruku v ruce na pohodlnější místo, stačil Jack ještě svým ostrovtipem poznamenat: „Na kolena ale nejdu, Danieli, mám problémy s koleny, víš, meniskus a tak..“

Jak moc mu ten chlap s ironií jeho vlastní chyběl!
Když přišel, cítil něco jako osten žárlivosti kdykoliv Jack věnoval pohled nevěstě v bílém. Věděl, že měl pro Sam vždycky slabost.
Ale teď už si byl jistý tím, že jeho cesta sem dnes nebyla marná.

Možná, že tím vším to dneska neskončí.
Možná, že to není jen alkohol, kdo je nutí činit, co činí.
Ale teď to bylo jedno, neboť hlavní bylo, že si oba dva chtěli vychutnat tuhle příležitost. A těch, od doby, co se poznali, moc nebylo.

Třeba dnes nepotřebuje zachránit planeta, ale zachránit potřebují oni dva. Od samoty. Od smutku a nostalgie. Potřebují se zachránit navzájem.

A plukovník Samantha Carterová-McScarthiová se na konci chodby, kterou před chvílí muži opustili, blahosklonně usmála.
„No konečně!“

Blahoslaveni budiž z SGC.
Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 42x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.