03 Oct 2007 | slash | Potterck jednorzovky
Příběh pojednává o momentu, kdy Severus Snape vstoupil v pátém ročníku pod vrbu Mlátivou a James mu zachránil život. Remus Lupin má výčitky, bude ho Snape nenávidět, když teď zjistil, že je ve skutečnosti krvechtivá bestie?

Hl. postavy: Remus Lupin/ Severus Snape
Žánr: romantika/slash/dobrodružné
Omezení: vhodné pro všechny

Remus se ráno probudil na ošetřovně. Obočí měl roztržené v půli, na rukách měl plno oděrek a kotník u levé nohy rozkousaný do krve, přesto však ani jedna z těchto ran nedokázala čelit té bolesti vnitřní.
Kdyby tak mohl vrátit čas. Měl Tichošlápka strašně rád, byl to prima kluk, ale tohle tentokrát přehnal. Poslat Snapea přímo do Chroptící chýše, když zrovna uvnitř řádí vlkodlak v plné síle. Vždyť už bylo Siriovi šestnáct let, tak proč se vůči Snapeovi stále chová jako puberťák? To samé James. Oba dva. Nedají si pokoj. Remus to chápal, ale co je moc, to je moc. I na Tichošlápka. Vždyť se takhle mohl téměř stát spolupachatelem onoho činu. Spoluvrahem.
Remus věděl, že Severus Snape kolem pořád čmuchá a šmejdí, jen aby našel kdejakou záminku, jak je všechny vyhodit ze školy, ale při tomhle mohl umřít. Málem byl sám sobě vlastním katem. I když v té chvíli si na kata zahrál Sirius. Zřejmě nedomýšlel následky. Snape měl obrovské štěstí, že se díky bohu James najednou vzpamatoval a utíkal Snapea zadržet. Ale bylo pozdě. Na konci chodby Snape pochopil, čemu čelí.


***



„Reme, vezmi si aspoň topinku! Vypadáš strašně!“
„Ne, díky Lily,“ kdyby ta nebohá dívka věděla, co se předevčírem v noci stalo. Věděla už dávno, že je Remus vlkodlak, ale byla obrovskou zastánkyní Severuse. Nikdo, až na Rema, nechápal proč. Jen Remus byl natolik vnímavý, útlocitný a empatický, že Severuse nevnímal jako soka, nýbrž jako oběť.
Častokrát se zúčastnil roztržek mezi Severusem a Poberty, ale nikdy aktivně. Byl natolik zbabělý, že než-li by přišel o své přátele, mlčky přihlížel, jak ubližují této křehké osobě, které častokrát nedají ani možnost se bránit svými prostředky.
Při tomto pomyšlení se ohlédl ke zmijozelskému stolu, ale Severus Snape tam nebyl. Zřejmě byl natolik vykolejen z předvčerejší události a z faktu, že jeden z jeho spolužáků je krvelačná bestie, že raději nepřišel ani na snídani.
Měl by se mu aspoň omluvit, cítil potřebu se mu omluvit, i když by se měl vlastně omluvit Tichošlápek. Ale tohle by zřejmě žádná omluva nespravila. Vždyť mu šlo o život. Nebyla to vlastně Remova chyba, ale Siriova, jenže ten holobrádek nepociťoval ani žádné výčitky svědomí, přestože mu ještě včera hořela koudel u zadku s obavami, že bude zároveň s Jamesem vyloučen ze školy. Dneska už si byl jistý v kramflecích a choval se, jako by se nechumelilo.
Rema zžíraly myšlenky na nejhorší. Přestože Brumbál Severuse přemluvil, aby si to tajemství nechal pro sebe, co když se to nějak provalí? Co si teď o něm asi Severus myslí? Bude se mu stranit ještě víc? Bude se ho bát? Nějak jej tohle pomyšlení děsilo. Nechtěl, aby z něj měl Severus strach, vůbec nechtěl, aby se mu stranil. Remus, až na Lily, byl ten poslední z nebelvírské koleje, se kterým Severus občas ztratil slůvko, i když šlo spíš o školu.
Teď už však vidina toho, že s ním ještě ztratí byť jen jedinou hlásku, mizela v dáli.
Nevědomky, hledě do prázdna, do ruky uchopil topinku, kterou mu Lily namazala marmeládou a vecpala mu ji do ruky.
„Reme?!“
Chlapec ihned zareagoval a ohlédl se na ni.
„Co se s tebou děje?“ Zeptala se starostlivě. „Jsi ještě po tom úplňku unavený? Měl by sis jít odpočinout a na školu se dneska vykašlat, vážně nevypadáš dobře.“
„Asi máš pravdu,“ usoudil nakonec nebelvírský prefekt a zvedl se ze židle, „půjdu si lehnout, není mi dobře.“
„Přinesu ti pak úkoly a o hlídku se dnes taky postarám sama. Doufám, že nebude mít Potter v plánu tě jako prefekta dnes nahradit?!“ Znělo to spíš jako prosík, nežli naštvané zkonstatování.
Remus se po dlouhé době usmál: „Je to možné, určitě by měl zájem, ale nemusí o tom vědět.“
„Díky Reme!“

Plavovlasý hoch zamířil ke vstupu do síně. Zrovna, když zabočil za roh, aby mohl pokračovat směrem do severní věže, do někoho vrazil. Při svém štěstí právě do jeho zmijozelského spolužáka, který si v ten moment ani neuvědomil, co se stalo. Když se však jejich oči střetly, ihned couvl.
Remus znervózněl.
„Ahoj Severusi,“ pokusil se o přirozený úsměv. Severus Snape neodpovídal a zrychleným tempem obešel Rema a naposledy ho spřáhl napůl vyděšeným a napůl pohoršeným pohledem.
„J-jistě,“ sklopil zrak Moony a šouravým krokem, naprosto zklamaný, odkráčel po pohyblivých schodech přímo do sedmého patra.

Vyčerpaný sebou mrštil na postel a po chvíli zavřel oči.
Ve snu se stále vracel k oné události. Vlkodlačíma očima pozoroval na konci chodby temnou siluetu. Cítil pach člověka, chuť zaútočit, chuť po krvi. Pomaličku se přibližoval k němu. Byl cítit víc a víc a krásně voněl. Vlk natahoval čumák ke své oběti, cítil to teplo, už to mělo přijít… najednou ho uviděl zřetelně. Bezmyšlenkovitě, jak mu radil pud, se rozběhl vstříc své kořisti.
Severus Snape jen strnule stál, zíraje se na tu bestii, jak se k němu blíží a sliny ji odkapávají z úst. Bestii, jenž tak hladově krčí čumák, ukazuje tak své obrovské tesáky.
Ve stejný moment, kdy Severusova čelist vypověděla službu a jeho nohy se vydaly v protest, se za ním kdosi objevil.
„Snape, uhni..fofrem! Moony, NE!“ Napřáhl James Potter hůlku a nějakou kletbou seslal zvíře k zemi.
Vlk pocítil tíhu, která ho zaplavila a donutila jej klesnout k zemi. Po chvíli už nic neviděl, ztratil vědomí.


Remus vystřelil v posteli do sedu. Oblečení měl mokré a vlasy se mu lepily na tvář. Vyčerpaně si promnul oři a tváře, načež se popadl za hruď, v níž mu tlouklo srdce jako o život. Ještě teď cítil tu chuť, ten pach na jazyku. Ještě teď si stále připadal jako krvelačná šelma. Stáhnul ze sebe propocené šatstvo a zašel se do koupelny osprchovat. Kdyby měl dostatek sil a energie, zašel by si do koupelny pro prefekty, ale tohle mu prozatím ke spokojenosti stačilo. Cítil se, jakoby právě odběhl maratón.
Postavil se pod sprchu a nechal po sobě stékat ty kapičky teplé vody. Mohlo být něco okolo třetí hodiny, poněvadž se slunce právě vyhouplo do středu oblohy. Divil se, že kluci ještě nejsou zpátky. Dnes totiž měli kratší výuku. Buďto se právě James snaží někde nabalovat Lily, která ho rezolutně odmítá, nebo shánějí nějaké informace do pojednání do formulí, které mají na zítra mít, což je ale velice nepravděpodobné, nebo je holt něco neodkladného zdrželo. Třeba právě opět terorizují Severuse.

Uběhlo jen pár minut a do jejich komnat zavrzaly dveře. Unavený hoch si právě uvědomil, že vlastně kluky ani vidět nechce. Nemá na ně náladu, nejraději by byl teď sám. Naštěstí to však byla jen Lily a nesla Removi poznámky.
„To jsi ty, Lily?“ Otočil se na ni a vděky přijal několik pergamenů. „Děkuji ti moc.“
„Nemáš zač,“ usmála se a starostlivě si ho prohlídla, „kdybys čekal na Blacka, Pettigrewa a Pottera, tak ti mají právě teď nějakou neodkladnou práci..“ usmála se znovu.
Remus ihned pochopil: „Kdo jim dal školní trest dneska?“
„Znáš je. V Přeměňování nechtěli zmlknout, a tak jim McGonagallová napařila trest. Myslím, že zase v Síni slávy leští poháry.“
„No jo a James na sebe do toho svého dělá grimasy,“ zavtipkoval nebelvírský prefekt.
„A Black mu určitě ochotně asistuje..“
„To jsou celí oni..“
„Ty jsi jediný, kdo je dokáže usměrnit, Reme. Jinak jsou oba jako utržení z řetězu,“ zakřenila se, „no, já půjdu. Musím dopsat to pojednání do formulí, měj se a odpočiň si.“
„Lily?“
„Ano,“ otočila se Lily zrovna ve chvíli, když už stála ve dveřích.
„Byl na vyučování Severus Snape?“
„Jasně, proč?!“
„Ne, to nic, to já jen tak.“
Lily si ho nevěřícně přeměřila, „Stalo se něco?“
Její kamarád se jen usmál, „Jistěže ne, všechno je v naprostém pořádku.“
Lily mu sice moc nevěřila, ale nehodlala se v tom nimrat, a tak jen mlčky odešla.
`Byl by tam Severus, kdybych tam byl já? Třeba v historii kouzel sedí skoro vedle mě, neměl by strach si tam protentokrát sednout?´


***



Následující dny však blížící se katastrofu nedokázal oddálit. Hned první hodinu je čekala právě obávaná hodina historie kouzel.
Severus se nervózně posadil poblíž Rema, který byl snad ještě víc vyvedený z míry, než sám Snape. Hodil po něm letmým pohledem, přičemž se snažil být nenápadný. Sledoval Severusův aristokratický profil. Jak mu černé pramínky vlasů spadají do obličeje a jak se horoucně probírá poznámkami z minulé hodiny. Sledoval, s jakou elegancí dokáže tento hoch jednat. Dlouhé jemné ruce, na nichž šly vidět šlachy, jemně hladily svitek pergamenu. Viděl, jak jeho husté řasy sebou kmitají nahoru a dolů. Severusovy úzké rty byly pevně spjaty k sobě a tvořily úzkou čáru a na tváři se mu rýsoval zamyšlený výraz. Remus byl jako v mrákotách. Nedokázal od mladíka odtrhnout oči, byl jím úplně okouzlen. Nikdy si nevšiml, že je Severus tak zajímavý a nikdy si nevšiml, že má snad sklony k homosexualitě, když si tohle snad myslí??! `Proboha!!!´
„Přestaň na mě tak zírat, Lupine!“ zasyčel Snape zpoza svých havraních vlasů lemujících mu ostře řezanou tvář. Remus jakoby se probral z transu a trhnul sebou.
Zpříma mu pohlédl do očí, „Promiň!“
Severus se na něj naposledy podíval a věnoval mu jeden ze svých obvyklých zamračených pohledů, které mu mohla závidět i samotná Minerva McGonagallová.
Plavovlasý mladík stočil svůj pohled do okna. Hodina začala a on neměl chuť si dělat poznámky. Tentokrát ne. Ačkoliv to byla hodina historie kouzel a nikdo, vyjímaje Severuse, Rema a Lily, si poznámky nedělal, jeho nechuť se právě teď zaobírat dějinami vzrostla dvojnásob.
Musel pořád myslet na svého zmijozelského spolužáka. Nenávidí ho? Ne, že by ho Severus nesnášel už dříve, ale zvětšila se jeho nenávist po nedávném incidentu vůči němu? Musí se ho bát, štítit. Určitě musí bojovat sám se sebou, aby Rema přede všemi nepokořil. Sám Remus věděl, že Severus nesnáší všechny z jejich party. Také mu Remus nikdy nezavdal příležitost, při které by si Snape mohl myslet opak. Nikdy se ho nezastal, když si ho Sirius a James dobírali nebo ho šikanovali. Nikdy ho nebránil, nepomohl mu. Už samo za sebe mluvilo, že byl nejlepší kamarád s Potterem a Blackem a byl jedním ze Záškodníků. Nikdy mu nedal příležitost, aby si všiml, že ho Remus nebere jako soka. Párkrát sice kluky přemlouval, aby to nedělali, nikdy však u toho Snape nebyl, aby to slyšel.

Pršelo. Mračna se stáhla a po obloze tančily klikaté blesky. Remus se otočil, zda „čirou náhodou“ o něco nepřišel, když ale viděl tucet znuděných, ospalých tváří, studenty, kteří to už dávno vzdali a zalomili to či několik dívek lakujících si nehty, opět se obrátil tváří k oknu. Monotónní hlas profesora a jediné dva brky, patřící Lily a Severusovi, intenzivně škrábající po drsném povrchu pergamenu zaznívaly do ztracena. Přestal je vnímat. Oči se mu klížily.
Naštěstí pro něj už byl konec hodiny. Všichni studenti rychle prchli z jámy lvové. On sám se pomalu mžoural po chodbě, ale za pár minut se k němu připojili zbylí tři Záškodníci.
„Reme, co ti je?“ Tázal se jeden z nich. Najednou měli o něj všichni strach.
„Nic, já je.. jsem unavený..“
„To ten úplněk, viď?“
Moony vrhnul na Siria zvídavý pohled a čekal, co z něj vyleze.
„Chtělo by to nějaké rozptýlení,“ zazubil se a s elegancí jeho vlastní se rozhlédl kolem, přičemž zmerčil objekt svého zájmu, „výborně!“
Zbylí Záškodníci se otočili směrem úhlu Siriova pohledu.
„Ne!“ Špitl si, spíš jen tak pro sebe, Remus.
„Skvěle, Srabus,“ promnul si Petr ruce.
„Kluci, ne!“
„Co je Moony, snad by ses nezastával Srabuse?!“ Otázal se James posunuje své brýle ke kořeni nosu. „Je to nevděčník!“
„Copak vám to nestačilo minule? Sirie, už to přeháníš!“
„Klídek, Reme. Slibuji, že se mu nic závažnějšího nestane, jen si trošku pohrajeme,“ zrychlil tempo chůze, aby svou oběť zastihl.
„NE!!“ Zvýšil Remus hlas a rychle přiběhl ke svému příteli, což vzbudilo v jejich kořisti obrovský zájem.
Zatímco Remus na Siria naléhal, aby nedělal nic neuváženého, Severus Snape jejich roztržku zaujatě pozoroval. Sledoval Lupinův stisk, jenž zabraňoval Siriovi vykonat, co měl v záměru. Jeho unavené oči, pod kterýma bylo ještě pár kruhů, naštvaně přejížděly Blackovu tvář. Dle jeho výrazu bylo poznat, jak rapidně je proti tomu. Black mimoděk pokukoval po zaraženém Snapeovi, který je už hodnou chvíli mlčky pozoroval. Ihned mu došlo, oč tam běží. Hodlal náležitě využít situace a co nejrychleji se zdekoval. Z dálky ještě zpozoroval, jak na něj ten vlkodlak významně hledí a cosi v jeho tváři ho prosí o odpuštění.


***



Už dlouho oddaloval poštu. Již minulý týden slíbil matce, že jí napíše, ale pořád to odkládal. Sroloval svitek zažloutlého pergamenu a ovázal jej červenou stuhou se záměrem odnést ho do sovince.

Prudce škubnul s klikou. Jeho pohled utkvěl na osobě stojící u okna. Zarazil se.
„Promiň..já…“
Chlapec se otočil. Teprve teď Remus rozpoznal, kdo tam stojí.
„Ehm.. já přijdu později,“ snažil se znít normálně, ale třásl se mu mírně hlas.
„Počkej,“ zastavila ho druhá osoba. Remus pozdvihl obočí a čekal, co se dozví. „Chtěl bych ti poděkovat.“
„Poděkovat? Ty? Severusi, za co?“ nechápal Remus.
„Za to, že si zadržel Blacka a nedovolil mu, aby.. však víš co.“
Remus stále nemohl uvěřit tomu, že právě zaslechl ze Severusových rtů dík. Zvědavě si ho prohlížel a zahřálo ho u srdce. Tak přece jenom si o ně Severus nemyslí, že je tak prohnilý. Došlo mu, že on mu ublížit nechce. Nemohl by. Ne tak křehké bytosti jako je on. Vzbudila se v něm malinkatá jiskřička radosti.
„Severusi, já.. to…nemusíš mi děkovat, to je samozřejmost. Sirius se chová občas jako dítě.. kdokoliv normální by to udělal.“
„Potter ani Pettigrew ne!“ ohradil se černovlasý mladík
„Ne, to ne. To je pravda, ale oni jsou zvláštní případ. Je nesmíš počítat.“
„Ty jsi jiný, než oni, Lupine. Nechápu, proč se s nimi paktuješ a zahazuješ.“
„Vážně nechápeš?“ zeptal se vyzývavě Remus. „Já nemám moc šancí najít si přátele, nemyslíš? Kdo by se chtěl bavit s takovým.. všichni by se mě báli!“
„Já se tě nebojím!“ zamračil se dotčeně hoch
„Tím chceš jako říct, že jsi můj přítel?!“
„To zrovna ne, ale..,“ zadrhnul se, „myslíš, že když si vlkodlak, že nemáš možnost žít normálně?“
„Ne, to teda nemám. Vezmi si, že třeba nemám šanci se oženit, každé děvče by přede mnou prchlo strachy, vědět to o mně.“
„Třeba hledáš ve špatných řadách, Lupine!“ pohlédl Severus na druhého mladíka kamenně a aniž by dal cokoliv znát, odešel ze sovince nechaje tam Rema zaraženě stát.


***



Uplynuly týdny od jejich rozhovoru. Snape nasadil Removi do hlavy brouka. Co tím asi myslel? Proč mu řekl, že hledá ve špatných řadách? Proč se s ním najednou tak vybavoval, když vypadal, že se ho bojí, nenávidí ho a už nikdy s ním neprohodí slovo? Tuto Snapeovu reakci opravdu nečekal a už vůbec nečekal, že mu bude děkovat či snad radit, byla-li to rada? Nebo mu tím snad chtěl něco naznačit?
Kdepak, to si jen všechno Remus namlouvá. Vždyť to byl Severus Snape. Ledový a bezcitný Severus Snape.

„Čau Reme!“ plavovlasá dívka s koňským ohonem mířila přímo k místu, kde Remus Lupin seděl a usmívala se od ucha k uchu. Zrovna si nabíral trochu ovesné kaše k snídani, když na něj zavolala. Ihned na sobě pocítil i pohled směřující odjinud. Ohlédl se a spatřil dva černé šváby, jak ho nenápadně pozorují. Poskočilo mu srdce a málem zapomněl na přítomnost dívky.
„Ahoj Norah.“
„Nechtěl bys dnes semnou zajít na máslový ležák?“
„No,víš, Norah, já dneska do Prasinek nejdu, něco už mám.“
„Aha, škoda. Docela jsem se těšila, že bychom si mohli popovídat.“
„Promiň, je mi to líto,“ právě si uvědomil, co to provádí. Sedí tu jak pecka, odmítá jednu z nejkrásnějších holek ze školy a jen aby s ní nemusel nikam chodit, tak si vymýšlí lži. Něco se s ním opravdu musí dít. Kdyby tu byl Sirius, asi by ho přizabil. Nechat si utéct takovou šanci. Jemu samotnému se totiž Norah už delší dobu strašně líbila, ale ona o něj nikdy neprojevila zájem a jen ho odmítala.
Remus hleděl do těchto průzračných modrých očí a hledal aspoň špetku přitažlivosti, ale nenašel. Viděl Norinu krásu, ale nic mu neříkala. Možná měl Severus pravdu, možná opravdu hledá ve špatných řadách. Proč by se mu jinak krásná Norah zdála tak nepřitažlivá? Proto mu také nikdy nevyšly vztahy, nemohl vše svádět jen na lykantropii, nebyla to vždy její zásluha.
„Nevadí,“ usmála se, „tak třeba jindy.“
„Třeba,“ odkývnul neochotně Remus.
Dívka se s úsměvem na rtech zvedla a odešla zase pryč do neznáma. Remův pohled automaticky sklouzl ke zmijozelskému stolu, odkud se na něj z dálky šklebil jistý student.


***



Veškeré studentstvo odjelo na výlet do Prasinek, jen Remus, který si to zavařil, se rozhodl, že tedy volno náležitě využije.
Vzal brky a pergameny a aniž by o tom hlouběji uvažoval, nohy ho automaticky dovedly do knihovny.
Odložil své věci na stůl u okna a zašel za roh ke knihovničce s odbornými knihami, jež potřeboval. Nebyla tu ani noha. Jakmile však zahnul, postřehl za dalším rohem osobu se shrbenými zády. Nevěnoval tomu přílišnou pozornost a dál hledal onu knihu, kterou zrovna potřeboval. Po chvilce zjistil, že tam opravdu není. Otočil se tedy na shrbeného studenta, jestli tu knihu náhodou nemá on. Zrovna si tam cosi škrábal na pergamen a Remus se rozhodl, že za ním zajde.
`To se mi snad zdá, zase on!´ Nechtěl ho rušit. Zastavil se těsně za jeho zády a sledoval s jakou ladností z knihy vypisuje informace. Remus tu knihu ihned poznal. Byla to přesně ta, kterou potřeboval, aby si mohl sepsat zadaný úkol.
Jen tak tam mlčky stál a pozoroval černou záplavu vlasů, jak se od ní odrážejí paprsky světla. Sledoval, jak nos přibližuje těsně k pergamenu. Musel si to přiznat. Nevěděl proč a nevěděl čím, ale ten kluk ho fascinoval.
„Hm, hm.. to máš ten úkol do obrany?“
Snape sebou vylekaně trhnul.
„Promiň,“ omlouval se Remus a připadal si, že v jeho přítomnosti už nedělá nic jiného. Severus se na něj natočil a naprosto neidentifikovatelným pohledem si ho změřil.
Druhý chlapec se pokusil znovu navázat konverzaci. „Chtěl jsem si zrovna udělat ten samý úkol, vadilo by ti moc, kdybych si přisedl? Já tu knihu potřebuji.“
Snape na něj dál hleděl, nic neříkaje přikývnul.


„Jak to, že nejsi v Prasinkách, Lupine?“ začal po nějaké době, když se vrátil nazpět ke svému popsanému pergamenu.
„Nechtělo se mi tam chodit,“ utrousil ze sebe Remus polopravdivě.
„S ní?“ Dodal mimoděk jen jakoby Snape a věděl, že udeřil hřebíček do hlavičky. Remus mlčel. „Říkal jsem ti to, Lupine.“
„No dobře,“ odhodil plavovlasý chlapec brk stranou a přestal psát, „tak to vyklop. Cítím, že mi chceš strašně něco říct.“¨
Druhý mladík se lstivě usmál. „Myslíš si, že jsem ignorant, Lupine? Já vnímám ty pohledy, cítím to. Vidím, jak si mě prohlížíš. Vidím, jak odmítáš ty nejhezčí holky na škole. Nic si nenamlouvej!“
Tak. Remus naprosto zaskočen nebyl s to cokoliv kloudného říct. Prokoukl ho, Severus Snape pronikl do jeho nitra. A nejhorší na tom bylo, že si to uvědomoval více, než sám Remus.
„V tom případě, nechci ti tu překážet. Musíš mít ze mě hrůzu.“
„Už jednou jsem říkal, že z tebe nemám strach!“
„A jak si k tomu dospěl, Snape?!“ Moony dal naštvaně ruce v bok. Provokuje ho tu snad schválně?
„Uvědomil jsem si, že když tě ignorant jako je Black bere s takovou vážností a bere tě jako přítele, sobě rovného, není namístě, abych se já choval jako někdo, kdo nemá pochopení. Navíc, jsem Severus Snape a ten se nikdy ničeho nebojí. Ani vlkodlaků inklinujících k mužské populaci!“
„To bylo strašně vtipné, Snape!“ Postavil se naštvaně Remus a začal si balit své věci za účelem opustit tuto místnost. Snape však udělal něco, co ho velmi překvapilo. Něco nečekaného. Chytil Rema za lem hábitu, následovně za zápěstí, „Zadrž, já jsem to nemyslel zle!“
`Tak teď jsem z toho ale úplně jelen..ne, jelen je James. Proboha, na co si tu hraje? Panno Mario, osviť mě, protože já tomu nerozumím. On se mi snad zase omluví?´
Hodnou chvíli si hleděli upřeně do očí. Remus do těch temně černých, které představovaly obrovské dobrodružství a Severus do těch nazelenalých, v nichž bylo obsaženo obrovské množství něhy a citu. A pak se to stalo. Remus pocítil to známé zalechtání v podbřišku. Nasucho polknul a třásly se mu ruce. Už nějak moc dlouho ho propaloval Severusův pohled.
Aniž by si uvědomil, co dělá, přistoupil k mladíkovi blíže, stále mu hledě do očí, jemně pohladil hřbet jeho ruky a pomaličku se obličejem k němu sklonil. Jeho rty vyhledaly ty Severusovy a něžně se dotkly. Zprva velice jemně. Kupodivu se Severus nebránil, což druhému chlapci dodalo ještě více odvahy a políbil jej znovu, tentokrát o něco vášnivěji, pokládaje svou ruku na jeho týl.
Trvalo to několik sekund, než se odtrhli. Jeden druhého popaloval pohledem, přičemž ani jeden na sobě nedával nic znát.
Najednou se Remus jakoby probral ze stoletého spánku a se zrychleným tepem a dechem, se stejně rychle vytratil z knihovny.


***



„Čau Reme. Jdeš dneska do Prasinek?“
„Jasně. Moc rád s tebou půjdu na máslový ležák, Norah.“
Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 121x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.