03 Oct 2007 | slash | Potterck jednorzovky
Dvě spřízněné duše. Hledaly se, našly se, ale nepěkná událost je rozdělila a už nikdy neslepila to, co si mezi sebou vypěstovaly. O tom, jak osud umí být krutý k lásce a k jednomu zvěromágovi a vlkodlakovi. Musím podotknout, že mi inspirací byla povídka Náměsíčný od Morgany Ehran, takže jí za to moc děkuji.
Hl. postavy: Remus Lupin, Sirius Black, Severus Snape, James Potter, Petr Pettigrew atd. :)


Žánr: depresivní, temné, psychologické, romantika
Varování: slash, lehčí pwp
Kategorie: od 18ti let
Doba děje: studium Jamese Pottera, po Bradavicích Záškodníků

V nebelvírské společenské místnosti se ozývaly hlučné pokřiky. Výsledky posledního zápasu Nebelvíru proti Mrzimoru byly jasné. Po dnešní nebelvírské výhře už není možné, aby Nebelvír přišel o pohár a tím pádem získá i pohár školní.
James s Petrem už si potřetí připíjeli whisky, kterou tajně přinesli z Prasinek minulý týden, ale Sirius byl neobvykle zamlklý. Nalil do sebe na ex jednu skleničku a stále hleděl do prázdné zdi. Prstem přitom přejížděl po ruce, na níž měl čerstvě namotaný obvaz.
Všichni Nebelvírští skandovali a zvolávali Jamesovo jméno, protože jen díky němu dnes vyhráli zápas.
Po chvíli strnulosti se černovlasý lamač dívčích srdcí obrátil na své nejlepší opilé dva přátelé, „Jamesi…“ oslovil jednoho z nich, ale ten nereagoval. „No tak, Jamesi…“
„Co?“ zahuhlal dotčeně, jako by jej zrovna vytrhl z něčeho ďábelsky zajímavého.
„Neviděl si Remuse? Kde je?“
„Remus?“ optal se zvídavě Petr, který zaslechl jeho jméno.
„Jo, Remus… to je takový plavovlasý hubený kluk se šrámy po těle, co je neustále zabořený v knihách a sem tam si ze srandy jednou za měsíc zavyje při měsíčku…,“ nadhodil sarkasticky. „No tak, nevíte, kam šel? Tady není!“ rozhlédl se kolem, ale ať hledal, jak hledal, v houfu studentů opravdu nebyl a v pokoji také ne, protože tam před chvilkou Sirius byl a nevšiml si, že by tam Remuse viděl někde schovaného pod postelí, ve skříni, v nebesích či snad naskládaného ve svém cestovním kufru.
Dva páry oči jej zvědavě pozorovaly, ale zarytě mlčely.
Sirius nevydržel a postavil se na nohy, „Hmm, díky, pařezové, že jste mi ráčili aspoň odpovědět, půjdu ho raději najít…“
„Nech ho, Siriusi. Třeba chce být po předevčírku,“ James významně pohlédl na jeho ruku, „sám a nikým ner…“ poslední slovo však nedořekl, protože mu z nenadání spadla do klína Lily Evansová, usměvavá od ucha k uchu a překvapivě v docela nestřízlivém stavu, což se u slečny dokonalé ještě snad nikdy nestalo. Jeho vědomí ihned opustilo starosti ohledně jeho přítele s malým chlupatým problémem a ihned se stočilo ke zrzce.
„Hmm, já si vystačím sám,“ poznamenal mladík s ocelovýma očima spíše sám pro sebe a po chvíli byl tatam.

Toulal se chodbami po hradě, první, co ho napadlo, bylo zajít se podívat do komnaty nejvyšší potřeby, ale když mu holá stěna znenadání nabídla vchod, už s přibližujícím se dotykem ruky na kliku, Sirius věděl, že tam Rema nenajde, protože jinak by se mu komnata takto neukázala a už vůbec by mu neukázala žádné vchodové dveře k otevření.

Když Remuse nenašel ani v knihovně, ani v koupelnách pro prefekty a primuse, kam díky Jamesovi měli všichni Záškodníci přístup, ani na ošetřovně, kde se jej mimoděk mladá ošetřovatelka nedůvěřivě zeptala, zda už je ta jeho ruka, kterou si zranil při trénování famfrpálu s Jamesem, lepší, vyšel na bradavické pozemky.

Byla téměř osmá hodina večerní. Slunce, které zapadalo, ještě trochu hřálo. Na obloze se objevily červánky, bradavické jezero se třpytilo a vypadalo to, jako by pohlcovalo žhnoucí zapadající slunce, které bylo až sytě oranžové.
Jak romantické prostředí, prolétlo mladíkovi hlavou, téměř vhodné pro milující se páry. Odevšad přímo sálala ta atmosféra. Ale venku nebylo ani živáčka. Vzpomněl si, jak zde byl naposledy s nějakou dívkou. Bylo to téměř skoro rok, byla to nějaká Amy Watlingová z Havraspáru a taky byla poslední, protože přesně v té době si hoch uvědomil něco, co zamávalo s celým jeho světem. Nedokázal si připustit, že by něco takového bylo možné, ale bylo. Před očima se mu mihl smyšlený obraz toho, jak sedí u jezera a v náručí drží svého kamaráda. Prohrabuje se mu v jemných vlasech a společně vymýšlejí metafory k romanticky vyhlížejícímu západu slunce. V břiše pocítil něco, co by se dalo popsat jako hejno mravenců chaoticky pochodujících ze strany na stranu.

Najednou Siriovi něco došlo.
Očkem se otočil k rozkvetlé vrbě Mlátivé a pozoroval, jak svými větvemi jakoby ladně plave ze strany na stranu, jako by se loučila se sluncem, jako by mu mávala v očekávání na lepší časy.

Po cestě uzmul ze stromu dlouhou větev. Opatrně se přiblížil k Mlátičce a dotknul se jejího suku. Vrba znehybněla.
Aby se mu lépe pohybovalo, proměnil se v černého huňatého psa a vklouznul skrze díru pod vrbou dovnitř.
Plížil se temnými chodbami až dorazil téměř k cíli.
Dveře do pokoje, kde Remus prožíval své úplňky, byly otevřené. Těsně před jejích futry se zastavil a čumákem nahlédl dovnitř. Byl tam.
Remus Lupin ležel na posteli, pod hlavou měl ruce. Tvář měl posetou čerstvými šrámy a oči zalité slzami.
Jako zloděj se Čmuchal přikradl až k posteli. Doteď si Remus nevšiml nově příchozího, ale když černý pes skočil na postel a pod ním se prohnula matrace, Remus zděšeně nadskočil a ohlédl se na bok.
„Tichošlápku,“ pohlédl do šedých očí a ulevil si hlubokým oddychem. Naráz, jako by se v něm něco vzepřelo. „Jdi pryč!“ zavelel a zamračil se. Otočil se k němu zády a zavřel víčka.
Na své tváři ucítil letmý dotek jazyka, který hned na to zintenzívněl. To neposlušné psisko mu začalo olizovat celou tvář a vrtělo přitom ocasem.
„Nech toho, Tichošlápku,“ snažil se znít naštvaně. „Řekl jsem, že máš jít pryč. Nech mě tady, chci být sám!“
Jakmile to dořekl, olizování ustalo. Místo toho se však teplá ruka dotkla jeho tváře. „Moony, co je ti?“ špitl starostlivě Sirius, z boží vůle Black.
„Nic, běž pryč!“
„To neberu,“ odseknul zvěromág a otočil Remuse na záda tak, aby si mohli hledět do očí. Zvedla se v něm vlna něhy. Tolik by si přál jednou, aspoň jednou v životě uchopit Remuse do náručí a laskat ho. Věnovat mu své srdce na dlani, vylít se z toho, co před nějakým rokem poznal, čemu teď konečně mohl říkat opravdové city. Miloval jej. Ano, miloval. Jinak by si nedokázal vysvětlit, proč má pořád tendence Remuse bránit, chránit, proč, když ho vidí, jej chce hladit po vlasech, vidět ten jeho nádherný smích, být s ním při každém úplňku, tisknout se k němu ve vlčí podobě jako pes, přestože jsou to jen zvířecí pudy. Dívat se na něj, jak zamyšleně čte knihy s tím jeho zaujetím, když krčí obočí a na čele se mu vytvoří ta roztomilá vráska. Chtěl by ho držet za ruku a být navždy s ním. Třebaže jen jako přítel. Ale už konečně pochopil, že tohle… tohle je opravdová a nesobecká láska. Láska, při níž nic nežádáte, pouze toužíte dávat. Toužíte po tom, aby ten druhý byl šťastný a nezáleží na tom, zda to štěstí sdílí s vámi. Láska, která nepotřebuje fyzické naplnění… láska… k muži.
Když si tohle Sirius tehdy uvědomil, dva dny nejedl. Jediný Remus si toho tehdy všiml a dělal si o něj starosti. Jediný Remus. Jeho Remus.
Mít rád osobu stejného pohlaví, to byla pro Siria potupa a ze začátku se s tím neuměl smířit. Stále se snažil přesvědčit, že to je jen nějaké pomatení smyslů, že se mu přece jeho přítel nelíbí. Jemu – lamači dívčích srdcí, jemu - proutníkovi, který nenechal jedinou sukni v klidu, jemu – čistokrevnému Blackovi.

„To neberu, Remusi,“ zopakoval. „Něco s tebou je a já nehodlám jen tak nečinně hledět, jak tě to trápí a užírá. Jsme přece přátelé a ti si důvěřují a pomáhají, já ti přece chci pomoct, Reme…“
„Já vím,“ ozvalo se po chvilce ticha. Remus měl přesto pořád sklopené oči a hleděl kamsi na špičky svých bot, které si, přestože ležel na posteli, nesundal.
Sirius nakloněn nad ním jej pozoroval se zdvihnutým obočím a čekal, co z jeho kamaráda vypadne.
„Ale já nevím, jak to říct, zrovna tobě, Tichošlápku,“ zazněl sporadicky plavovlasý mladík a semknul rty, hryže se do toho spodního.
„Co takhle od začátku?“
Remus se na něj poprvé přímo podívá a hledá v těch šedých hlubinách něco, co by prozrazovalo při nejmenším aspoň to, že se na něj Sirius zlobí, že má z něj strach nebo že je uražený, ale nic takového tam nenacházel. „Mohl jsem tě zabít,“ odsekl zkroušeně a podíval se na Siriovu obvázanou ruku.
„Tohle?“ ohradil se pobaveně bohém a zdvihl poraněnou ruku. „Tohle je jen škrábnutí, Reme, neblázni. Prostě to jednou nevyšlo úplně podle našich představ. Přece tu nebudeš ležet a truchlit nad tím?“
„Jsem pro vás nebezpečný,“ mlel si vlkodlak stále své. „Měl bych se vám vyhýbat. Měli byste to ukončit. Přestat se se mnou bavit a o úplňku úplně na mě zapomenout,“ oči se mu zalily slzami.
„Moony!“ okřikl ho, tentokrát už mírně naštvaně Sirius, byť v srdci cítil strašný bol a lítost. Jeho milovaný Remus se trápí kvůli takové malichernosti a jak mu jeho čestné a dobré srdce káže, snaží se sám sebe od nich odehnat, aby je uchránil. Jak typicky nebelvírské. „Tohle nesmíš říkat! Je to jen pitomý škrábanec, už nikdy nedopustíme, aby se něco takového stalo, jasný? Je to pro nás poučení. Navíc si za to můžu sám. Měl jsem se proměnit dříve, nic z toho by se nestalo. Není to tvoje chyba, rozumíš?!“ podebral jeho bradu a přinutil ho tak, aby se na něj podíval. Ale Remus nereagoval.
Jen pokračoval, „Mohl jsem tě nakazit!“
„No a co!“ posadil se najednou vedle něj Sirius, v očích mu metajíc blesky, a začal máchat rozrušeně rukama. „Tak bychom trávili úplňky už vždycky spolu. Jeden nebo dva vlkodlaci v partě, to je už nepodstatné.“ Znovu se nad něj naklonil. „Nemluv takové hlouposti, Moony. Jsi jeden z nás, vždycky jsi byl a vždycky budeš. Ať už mě poškrábeš nebo mi uhryzneš hlavu. Ber na vědomí, že jsme tu my a my nechceme, aby ses nás stranil a nikdy to nedopustíme! Jsi správný záškodník. Jedna pitomá příhoda tě nemůže takhle rozhodit…“
„Jedna? A co tenkrát se Snapem… to byl jen kurz baletu?“ ozval se cynik uvnitř něj.
„Remusi,“ sklonil se nad něj Sirius, maje černé svědomí, stejně černé jako jeho jméno, a objal ho. Začal ho hladit po vlasech. „To byla moje chyba, ne tvoje. Já jsem byl takový hlupák a poslal jsem ho za tebou, to já jsem ukázal Snapeovi, jak může vrbu znehybnit. To já jsem se stal skoro vrahem, ne ty. Tvé živočišné pudy, za ty nemůžeš. Neuvědomuješ si, co děláš. Prosím, odpusť mi to, Moony, odpusť,“ zaskučel, „to já můžu teď za to, že se cítíš tak mizerně. Je moje vina, že sám cítíš vinu. To já bych tady měl ležet a ne ty. Ty za nic nemůžeš…“ na moment se od kamaráda stáhnul a hleděl mu do tváře. Na vlkodlakově tváři se rozprostřel výraz, který by se dal nazvat jedním slovem – úleva.
Takže Tichošlápek se na něj nezlobí.
Najednou si Sirius uvědomil, jak moc je blízko. Jak šíleně se mu zrychlil tep a srdce vyplulo kamsi do ztracena. Ve slabinách mu mírně trhlo a mozek zastřela mlha. Probral se a s leknutím se stáhnul na druhou část postele. Ne, tohle nejde. To nemůže.
Remův výraz vypadal zklamaně.
„Bojíš se mě,“ podotknul.
„Ne,“ dostal ze sebe mučivě černovlasý hoch, sklonil hlavu. „Já jen- já… já jen… to bys nepochopil… to je jinak, než myslíš. To není, že bych… vlastně já bych… ale to nejde, to… není to správné. Já… chci říct…,“ podíval se na zmatený výraz v Remově obličeji a rozesmál se, „vůbec mě neposlouchej, Moony, melu kraviny… asi jsem chytil blechy nebo co.“
Remus se posadil. Nervózně uchopil dlaň kamaráda. „Vůbec ti nerozumím, Tichošlápku.“
„To nevadí, ono to tak bude lepší,“ rádoby se usmál oslovený a vyprostil svou ruku ze sevření.
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ pokračoval mladík a jeho oříškový sraz se setkal s tím, jehož barva připomínala nebe před bouří. „Byla by to moje smrt, kdybych ti ublížil. Nikdy bych si to neodpustil a asi by mě to zabilo…“
„To je v pořádku, Remusi. Já tě chápu, taky bych byl schopen ti ublížit, kdyby se třeba tobě nebo Jamesovi či snad Petrovi něco kvůli mně stalo. To je normální, jsme přece kamarádi…“
„Nerozumíš mi. Bylo by to jiné, v tvém případě určitě, Siriusi,“ nepatrně sebou škubnul, ale jinak se výraz v jeho tváři vůbec nezměnil. Vypadal tak trochu žádostivě, soucitně, vlídně a něžně. Siriuse přiváděl k šílenství. Cítil, jak přišlo to známé mravenčení. Stádo mravenců si teď nakračovalo napříč jeho útrobami a on pomalu zapomínal dýchat. Remus jej znovu uchopil za ruku.
„Jiné?“ Sirius polknul a hlas se mu třásl. „Proč jiné?“
„Protože jsi to ty.“
„Co je na mě zvláštního?“ nechápal Black.
„Neumím to vysvětlit, poslyš. Jako bych nic neřekl,“ zastyděl se a znovu sklopil zrak, propaluje tak pohledem prožranou matraci na posteli.
„Remusi?“ ze Siriova hrdla se ven prodral podivný zvuk. „Víš, já…,“ sevřel pevněji jeho dlaň. Tentokrát neměl v plánu ji upustit a odskočit od něj.
„Co?“ plavovlasý mladík se na něj znovu podíval, očekávaje nemožné.
Zvěromág si jej nejdříve nervózně přeměřoval, načež prohlásil, „Čert to vem, kdyžtak mě v příštím úplňku zahryzneš definitivně, ale za to pokušení mi to stojí,“ naklonil se a jemně se otřel Removi o jeho vlažné rty.

Když se jejich rty po kratičké chvilce odpojily, Remus vytřeštil oči. „Siriusi!“
„Promiň, Remusi, neměl jsem to dělat, já vím, že jsem se asi zbláznil, ale když já jsem to už nevydržel. Ani nevíš, jak jsi sladký a jak bych tě chtěl chovat v náručí, jak bych tě chtěl každý den po ránu líbat na tvé rty a mít tě u sebe… já…“
„Přestaň,“ druhý Nebelvír zakryl tomu prvnímu rty prstem. „Jak… jak je to možné?“
Sirius mlčel, jen vystrašeně pozoroval svého kamaráda. Ten pokračoval v monologu. „Já, nemůžeš tohle… já… jsem chudý, věčně nemocný, tělo mám plné šrámů a modřin, jsem příliš hubený a hrbím se a nejsem vůbec vtipný, vůbec jako ty nebo James, pořád vás jen usměrňuju a pořád se jen učím… a navíc… jsem vlkodlak…“
„Každý má své mouchy,“ podotkne skrze prst Tichošlápek. „I hovno má své mouchy…“ Usměje se na důkaz své vtipnosti.
„A ty máš, koukám, ke všemu ještě moře taktu,“ skoro se zazubí Moony.
„Mám tě rád, Remusi. Nevěřil jsem, že by kdy bylo možné, abych ti to někdy řekl, ale tomu tak. Mám tě rád, je to už skoro rok, co jsem si to uvědomil. Copak ti nebylo divné, že jste mě za celou tu dobu neviděli s žádnou holkou?“
„Samozřejmě, že bylo. Ale Jamesovi ani Petrovi to nepřišlo tak podstatné a vlastně ti dva nejsou vůbec vnímaví, jen mně to dělalo starosti.“
„Nemuselo. Příčinou toho všeho jsi byl ty,“ přinutil se to vyslovit. „Já sám se divím, že ti to tu vykládám, přestože vůbec neočekávám, že bys mě pochopil. Vím, že ty jsi ten správný Remus, co si vždycky ví rady, který má pochopení a který je ke všem milý a vlídný, vím, že mi za to neukousneš zadek,“ usmál se, „ale taky vím, že nemůžu nic očekávat. Jsi to stále ty, můj nejlepší kamarád… jen už tě vidím… tak trochu jinak…“
„Ach, Tichošlápku!“
„Nechme toho, Remusi… prostě dělejme, jako by se nic nestalo. Já klidně odejdu, pokud budeš chtít a ty si můžeš v klidu zanadávat, jak ten pitomec Black zase jednou něco posral…“
„Tak to ale není,“ ohradil se unaveně hoch vedle Siria, „asi mi špatně rozumíš. Chci říct..kdo by nemohl po tobě toužit? Po tobě, takovém svůdníkovi, zlomil si už tolik srdcí a do tolika si nevědomky vstoupil. Jsi vtipný a hezký, optimista, ale i realista. Jsi vynikající přítel a máš smysl pro čest, ačkoliv co se týče Severuse Snapea, tam to trošku skomírá. Přesto… jsi hezký, inteligentní, máš charisma a vtip… kdo by tě nemohl mít rád? Řekni mi, Siriusi… existuje v Bradavicích jediné srdce, do kterého bys nevstoupil?“
„To znamená…“
„To znamená, Siriusi, že kdyby se ti něco stalo, umřel bych. Umřel bych, protože svět už by nebyl tak krásný, kdybys na něm nebyl ty.“
„Reme!“ vyhoupnul se Sirius a svým tělem povalil svého kamaráda na matraci. Hladově se přisál k jeho ústům a jednu svou ruku nechal sklouznout k místům, kam slunce obyčejně nesvítí.
Kdyby mu někdy někdo řekl, že se mu Remus – jeho Remus – někdy vyzná ze stejných citů, nevěřil by mu a poslal jej ke svatému Mungovi. Byl omámen. Omámen skutečností, že jeho city jsou opětovány. Že jeho drobný vlkodlak patří tělem i duší jen jemu. V mysli se mu vybavila zase ta romantická představa, idylka, kde ti dva spolu sedí u jezera a sledují západ slunce, přičemž jejich ruce jsou propleteny. Místy si věnují letmé polibky.
Myslel, že mu srdce vyskočí z hrudníku. Najednou ho pohltilo tolik pocitů. Dva jemní motýlci se otřeli svými křídly o jeho žaludek. Příjemně ho zamrazilo.
Remus pootevřel rty a nechal, ať jeho dobyvatel do nich vnikne a jazykem opíše kontury jeho dásní a následovně se v lačném boji spojí s tím jeho. Pohlcení vášní si vyráželi vstříc.

Černovlasý bohém cítil, jak se vzrušení podepisuje na jeho těle i v místech, na která v tom smetišti pocitů a vjemů úplně zapomněl. Také nemohl nepostřehnout, že v jeho partnerovi to vře naprosto stejně. Rukou, kterou měl stále položenou na těch zakázaných místech, promnul onu věc, která mu začínala vycházet vstříc. Na chvilku odtrhnul od Rema rty, aby se nadechnul, ten vzrušeně zavzdychal. To Siria ponoukalo ještě k lepšímu výkonu.
Nemohl čekat už ani vteřinu. Chtěl ho, toužil po něm. Toužil po Removi už příliš dlouho na to, aby to teď vzdal.
James s Petrem ani nikdo jiný se po nich shánět nebudou. James teď určitě tráví čas s Lily a Petr jistě leží zpitý pod stolem a neví o sobě. Ke všemu je sobota, nemusí se strachovat, že by musel ráno do školy.
Letmo pohlédl na milencům zastřený zrak, věděl, že se nemusí ptát, jeho činy mluvily za něj. Vyhrnul mu košili, pomaličku, mučivě, rozepínal každý knoflíček po knoflíčku až ji nakonec rozhalil celou. Téměř mateřsky ji z Rema sundal a odhodil na zem. Vztáhnul svou ruku z Remova rozkroku a Remus lítostivě zakňučel.
Černovlasý student začal masírovat vlkodlakův hrudník. Rukou se zaklesl do jedné z jeho bradavek a druhou obtěžkával svým jazykem. Cítil, jak se přitom Remus napnul jako luk a do jeho vlastního břicha se tak zabodlo něco neuvěřitelně vzrušujícího.
Jazykem obkroužil oba vrcholky, ty dva malé hrášky, které se skvěly na Remově hrudi. Špičkou jazyka pokračoval rýhou uprostřed holého hrudníku až k pupíku, chvíli přemýšlel, zda to není příliš rychlé, ale když Removi naznačil, co chce dále udělat, ten se nenechal vybízet dvakrát. A jelikož už se Siriovi nechtělo obtěžovat s žádnými dalšími kusy oblečení a svršky, vytáhnul hůlku a jedním mávnutím rovnou svou oběť obnažil.

Zprvu si jeho tělo zkoumavě prohlížel a když došel k závěru, že je prostě dokonalý a přesně takový, jako v jeho snech, přisál se k oblasti pod jeho podbřiškem a lascivně hýčkal každý milimetr kůže. Avšak toho místa, které si nejvíc žádalo o pozornost, se ignoruje vyhnul.
Když Remus zklamaně zavzdychal, Sirius využil moment překvapení a pohltil jej ústy. Nikdy by ho nenapadlo, že bude někdy něco takového provádět. Kdyby to věděla jeho matka, pokusila by se to z něj vymlátit obuškem.
Ačkoliv neměl mladík s takovými věcmi žádné zkušenosti, aspoň co se týče mužů, cítil, že ví, co a jak má dělat.
Věděl, jak to má rád sám. Toužil po tom, aby měl z toho jeho milovaný prožitek, aby byl šťastný. Tak moc po tom toužil, že si ani neuvědomil, že už nepotrvá chvíli a jeho spřízněná duše dosáhne naprostého vrcholu. Párkrát ho ještě polaskal a odměnou mu za to byla sprška lásky.


Mladík s čerstvými šrámy na tváři měl hlavu zakloněnou do zadu a plitce dýchal. Snažil se nabrat co nejvíce dechu, aby se mohl nadechnout. Brunet si ho mezitím zálibně prohlížel. Srdce mu tlouklo radostí, že něco takového v Removi vyvolal. Že jeho zásluhou se teď téměř svíjel v agónii rozkoše.
Aniž by to čekal, vlkodlak se chatrně překulil na břicho a nestydatě na něj vystrčil svá obnažená hýždě. „Tichošlápku,“ zaševelil, „teď, nebo nikdy…“
Oslovený si požitkářsky prohlédl nabízenou možnost. Ne, že by po tom dávno netoužil, ale měl strach. Měl strach, že Removi ublíží, že tím něco pokazí. Tu atmosféru, onu skutečnost, že dvě spřízněné duše se konečně našly a celé ty měsíce, možná roky, mučednicky trpěly v očekávání, které ne a ne nadejít.
„Moony, jsi tak rozkošný… ale to nejde…“
„Proč by to nešlo, Sirie… toužím po tom a ty také, v čem je problém?“
„Co když je tohle všechno jenom sen a já se vzbudím a budu zklamaný. Co když se něco pokazí… já bych tě po tomhle už nikdy nechtěl ztratit.“
„Neztratíš!“
Jediné slovo rozhodlo o všem.

Jako by to byla věčnost.
Udýchaný Sirius ležel vedle stejně namoženého Remuse. Ruce měli propleteny a hleděli do stropu, v očích žár po zrovna prožitém výbuchu vášně. Sirius měl před očima, jak ho ten nestydatý hubený zadek vybízel, jak do něj pronikal a cítil tu teplou náruč Remova těla, úzkost jeskyně touhy a že by takto mohl prožít každou minutu svého života. Když poté začal pravidelnými rytmy přirážet, pochopil, že se mýlil, protože tamten pocit byl, v porovnání s blížícím se orgasmem, úplně nicotný.
Když se následovně svalil na Remova záda, ruku přitom maje porosenou mléčnou tekutinou svého přítele, cítil, že je konečně plný a poprvé v životě si dokázal upřímně a natvrdo něco přiznat, chtěl však, aby to věděl i jeho milenec.
„Miluji tě, Moony.“
„Já vím,“ přitulil se k němu a políbil jej na rty. „A já tebe taky.“



***


Když se Remus oné tragické noci dozvěděl, že Lily a Jamese zabil lord Voldemort, z čehož vyplývalo, že Sirius vyzradil tajemství Temnému pánovi, nechtěl tomu věřit. Tvář mu pokrývaly slzy, zoufale přemýšlel nad tím, jak se to mohlo stát. Tři z jeho přátel v tu noc zahynuli a ten čtvrtý byl dopaden a vsazen do Azkabanu.
Jak jen to mohl Sirius udělat? Myslel, že se milují, myslel, že svět je nyní krásný a plný, když je v něm bývalá nebelvírská hvězda. Jak se mýlil a jak se v Siriovi spletl.
Tušil, že se s ním něco děje, protože byl v posledních týdnech divný, ale nikdy by nevěřil, že by byl schopný namístě zabít dvanáct mudlů a jejich dlouholetého přítele Červíčka.
Jak byl tehdy zklamaný. Tenkrát si myslel, že také umře. Co s životem vlkodlaka, kterého nikdo nemá rád a který nemá přátele? Co s takovým zbytečným tvorem? Jak se během jedné minuty dokázal jeho život obrátit naruby. Jak jen to mohl Tichošlápek udělat? On mu neskonale důvěřoval, byl ochotný do jeho rukou vložit svůj vlastní život.

Celá léta bloumal od ničeho k ničemu. Neudržel si dlouhodobě práci, neměl přátele, žil sám se svými zrádnými vzpomínkami.
Sirius. Zatímco on žije v této bídě a sám, jeho bývalý milenec hnije ve vězení. Za to, co si zasloužil! Ale nebyl by to Remus Lupin, kdyby ho v souvislosti s jeho Tichošlápkem nepřepadla lítost a v rozporu s danou myšlenkou by mu z jednoho oka neukápla slza ve jménu stesku.

Léta plynula.
Tehdy, když začal učit v Bradavicích, jako by se všechno vrátilo. Vzpomínky, prožitky a nejen ty.
Jakmile se stal kolegou samotného Srabuse Severuse Snapea, jako by se tím vrátil mezi ně i Sirius. Ten laskavý a zhýčkaný Sirius hýřící optimismem a sršící vtipem. Ten kouzelný mladý muž, který v Removi rozeplál ten oheň a donutil jej mít rád sám sebe. Takového, jakým byl. A ke všemu tam byl Harry. Tolik podobný svému otci a matce. Jako by Záškodníci opět byli všichni pohromadě.
Když se potom na konci roku díky Harrymu, Hermioně a Ronovi prokázala Siriova nevina a on svého Tichošlápka opět spatřil v onom světle, na tom pomyslném zářícím piedestalu nejkouzelnějších lidí, absolutně přestal vnímat všechnu tu bolest, kterou si vlastně přivodil sám. Jak mohl svému Siriovi nevěřit? Jak mu mohl takto křivdit. Samozřejmě, že on by toho nikdy nebyl schopen.
Viděl zmoženého muže, kterého poznamenalo dvanáct let v Azkabanu. Vlasy mu spadaly špinavé na záda, kůži měl povislou a nažloutlou, zuby stejně tak žluté a v očích výraz šílence. Ale pořád to byl on. Jeho Sirius Black. On byl svým způsobem přeci vždycky šílenec. Dvanáct let v Azkabanu to nezmění.


Osud sám mu jej znovu přivedl do cesty. Removo štěstí opět nabylo své konkrétní podoby.
Když se nastěhoval na Grimmauldovo náměstí k němu, věděl, že bude těžké s ním žít. Sirius byl vždy zvyklý na svobodu, byl paličatý a neuměl se nikdy držet zpátky. Všichni věděli, že nenáviděl ten dům, ale všem bylo jasné, že nikde jinde být nemůže.


„Remusi…“ oslovil ho jednou v knihovně, kam si Remus kupodivu chodil číst. I v knihovničce rodiny Blacků, prolezlé skrz naskrz černou magií, se našla občas nějaká užitečná kniha. A ty Remus měl vždycky rád.
„Siriusi?“ stočil svůj zrak na něj, uložil si mezi dvě stránky záložku a zaklapl knihu.
„Co to čteš?“
„Ale… nějaká léčivá kouzla… mně jako vlkodlakovi přijdou vždycky vhod…“ nesměle se usmál. Viděl na obličeji svého milence tu nehezky tvářící se vrásku, vždycky něco znamenala. Ten mladý a hurónsky se smějící mladík, kterého znával, byl už dávno pryč. Tenhle jeho Sirius byl už jiný. Poznamenaný. A věčně jej něco trápilo. Svět už byl pro něj příliš cizí na to, aby si zvykl do něj znovu zapadnout. Často ho přepadaly negativní myšlenky, nikdy nebyl tak melancholický a odevzdaný. Jako by jej už ani netěšilo dýchat stejný kyslík jako dýchal on sám. Jako by jej netěšilo dotýkat se a opět laskat Remuse Lupina. Jako by ten Sirius Black, kterého znával, umřel tehdy s Lily a Jamesem.
Věděl, že si dává jejich smrt za vinu a také ho trápilo, že je Harry v nebezpečí. Až příliš lpěl na tom chlapci. Až příliš emocí si k němu vytvořil. Jako by snad s novým poznáním přišla i nová láska a ta stará zrezivěla a zkorodovala, až nakonec zmizela z povrchu zemského.
Vždy, když se spolu milovali, cítil Remus, že už to nikdy nebude jako dřív. Cítil, jak se Siriusovy city eliminovaly, jak si našly novou oběť. Absolutně se distancoval od vášně, která vždy mezi nimi visela.

Mladý Harry měl teprve patnáct let. Remus věděl, že by si k němu Sirius nikdy nic nedovolil, navíc pro Harryho byl Sirius něco jako otec a on to věděl, a proto trpěl, že aspoň svou fyzickou lásku soustředí na něj.
Jen bláhově zamilovaní znají sebetýrání. Jen bláhově zamilovaní udělají cokoliv pro jedinou vteřinu s člověkem, kterého opravdu milují. Jen aby mu byli nablízku, aby uzmuli ten kousíček lásky, který ještě pro ně zbyl. Jen blázni věnují celé své srdce na dlani a nic za to nechtějí. Jen ti, kteří znají opravdovou a nesobeckou lásku.
„Aha…“
Moony se zaujatě na svého druha podíval. „Něco tě trápí?“ tušil, co je příčinou toho trápení a ačkoliv tím týral sám sebe, jeho povaha by mu nedala, aby se nezeptal. Aby se mu nesnažil aspoň pomoci. Vždyť Tichošlápek pro něj tolik udělal a on mu celá léta jen křivdil.
„Nic, co by stálo za zmínku,“ nahodil Sirius falešný úsměv a prohrábnul Removy vlasy. „Už to není jako dřív,“ začal.
„Už taky nejsme žádní mladíci…“ poznamenal plavovlasý muž, jehož vlasy byly protkány stříbrnou nití a pod jehož nosem se vychloubalo strniště. Jeho poznámka měla svůj význam, ale nechtěl jí docílit ničeho konkrétního. Hlavně žádného přiznání ze Siriových úst, protože to by jeho srdce neuneslo, ačkoliv už dávno vědělo své. Co nebylo řečeno nahlas, jako by neexistovalo.
„Svět k nám nikdy nebyl spravedlivý. James a Lily zaplatili za svou dobrotu. Malý Harry přišel tak o své rodiče a nehezky i o svůj život, který mohl prožít úplně jinak. Nejlepší přítel nás zradil. Tebe měsíc, co měsíc ničí úplněk a já? Nejprve, aby to nebylo málo, mi bůh věnuje tak štědrou a vstřícnou rodinu,“ zazní ironicky, „milující matku, bratra, kterého jsem vždy považoval za nejlepšího přítele a otce, který se mi odmalička věnoval a zahrnoval mě svou láskou stejně jako má matka,“ jeho hlas zněl čím dál více hruběji, „a nakonec se ze mě stane skoro vrah, když chci pomstít smrt svých přátel a jen, aby byla zachována dramatičnost, tak si to o mně doopravdy myslí celý svět a nespravedlivě za vraždu třinácti lidí strávím dvanáct let v prohnilém temném vězení plném mozkomorů. A teď? Život není a nikdy nebyl fér… protože teď mě pro změnu uvěznil zde. Na místě, které jsem vždy ze všech na celém světě nejvíce nenáviděl, protože je plné vzpomínek, nehezkých vzpomínek…“
„Siriusi,“ pohladí něžně svého skloněného milence po vlasech bývalý profesor obrany.
„Kdybys tu nebyl, zbláznil bych se, už tak mám namále, Remusi. Neumím takhle žít…“
„Já vím…“
„Jsem směšný, vím to.“
„Nejsi…“
„Máš mě pořád rád, Remusi?“ najednou se šedý zrak obrátí s prosbou k tomu oříškovému.
„Ne, nemám tě rád,“ věnuje mu polibek na čelo vlkodlak, „já tě miluji.“
„Děkuji,“ sklopí vyčítavě uprchlík hlavu. „Nesnáším tenhle svět, nesnáším ho, nesnáším Petra, nesnáším Voldemorta, nesnáším Snapea, ale hlavně nesnáším sebe…je ze mě troska.“

Ve stejný moment se ve dveřích objeví černá silueta.
„Konečně jsi řekl něco, v čem jsem s tebou za jedno, Blacku,“ procedí skrze jízlivý škleb nikdo jiný, než Severus Snape.
„Co tu chceš?“ vyštěkne podrážděně zvěromág a vyskočí na nohy.
V tu ránu před něj vstoupí i Remus, „Klid, Siriusi,“ dotkne se jeho hrudi a otočí se zpět na profesora lektvarů. „Co si přeješ, Severusi?“
„Jen jsem přišel oznámit, že Potter, jako obyčejně, zase udělal něco, co by neměl. Ne, že by mě to s jeho podprůměrnou inteligencí nějak překvapovalo, ale Brumbál by zřejmě chtěl, abyste to věděli. Teď se totiž někde producíruje na ministerstvu kouzel se svými přáteli a snaží se tě najít, Blacku, protože se zdá, že mu Temný pán nasadil do hlavy vidinu, ve které viděl, jak tě mají v zajetí a mučí tě. Jak je mi známo z hodin nitrobrany s ním, jedná se zřejmě o oddělení záhad.
Jaká škoda, že to byla jen pouhá myšlenka a ne skutečnost,“ škrobeně se postavil a překřížil ruce na hrudník. „A teď, když dovolíte,“ otočil se a během chvíle ho olízly zelené plameny a on byl v tu ránu pryč.
„Musím za ním…“
„Neblázni, nemůžeš tam jít! Najdou tě a zavřou…“
„Nemůžu jen tak sedět a nečinně hledět, Remusi, já musím zachránit Harryho.“ Prosebný výraz v jeho očích Remuse obměkčil.
„No dobrá, ale první svolejme Řád…“
„Miluji tě, Remusi,“ políbil ho na tvář.
Bývalý profesor však věděl, že vyslovení těchto slov už je dávno mechanické a pozbylo na své platnosti. Že to byla jen milosrdná lež, která měla jeho srdce uklidnit.
„Já tebe taky,“ přešel to, jako by se nic nestalo. To jen ti bláhově zamilovaní se uchylují k takovým závěrům.



Když Fénixův řád dorazil na místo činu, netušil Remus, že i to mechanické miluji tě bude poslední v jeho životě.

V momentě, kdy Sirius bojoval se svou sestřenicí Bellatrix a poté zapadl do toho zatraceného Oblouku, na pár vteřin se mu úplně zastavilo srdce.
Viděl, jak poslední pohled jeho milovaný věnoval právě chlapci, který přežil. Bylo v něm ohromení, strach a překvapení, ale také něco, co nemohl přehlédnout. Nehynoucí oddanost a láska. Tu, kterou v jeho očích vídával před tou osudnou nocí, jež tolik změnila jejich život.
Věděl, že v tento moment nesmí ztratit rozvahu, přestože už podruhé v životě mu bylo odebráno něco, kvůli čemu žil.
Slyšel sám sebe, jak utěšuje Harryho. Popadl ho kolem těla a držel ho. Se slovy: „Nemůžeš nic dělat,“ se snažil mladého kouzelníka zastavit, aby tam nešel. Konečné, „Je pozdě, Harry,“ proniklo i do jeho nitra. Když poněkolikáté opakoval, že je pozdě a nedá se nic dělat a že je Sirius pryč, hlas se mu začínal lámat. Byl konec.
Zavřel bolestně víčka.
Když si Brumbál odvedl Harryho, sám se šel uschovat před světem do míst, kde poslední tři léta trávil se svou životní láskou.

Pořád dokola se mu před očima zjevoval ten Siriův výraz, moment, kdy jeho hrudník olízl rudý paprsek a on přepadl za ten závěs.
Nalil si medově zbarvenou čirou kapalinu do sklenice a usadil se do svého oblíbeného křesla v knihovně. Uchopil do ruky knihu, kterou si četl ve chvíli, kdy za ním ještě dnes večer přišel. Po tváři se mu rozutíkalo několik horkých slz.
Škodolibý Amor hrubě vytrhnul z hrudi jeho srdce. Vypil sklenici na ex, aby se uklidnil, ale to nepomohlo. Posléze sklopil obličej do dlaní a hlasitě se rozeštkal.


Tolik si přál opět mu věnovat své srdce na dlani, vylít se z toho, čemu mohl říkat opravdové city. Miloval jej. Ano, miloval. Chtěl by se jej zase dotýkat, chtěl by jej laskat, věnovat mu celý svůj život a na oplátku by nic nežádal. Stačilo by vidět zase ten jeho bohémský smích, slyšet, jak vykládá jeden vtip za druhým, jak zase vysloví to své mechanické miluji tě, i když to nemyslí upřímně, chtěl by ho hladit po vlasech, vidět opět ty jeho veselé oči, vždy, když Remusovi něco zákeřného provedl, ucítit v dlani jeho teplou ruku a stačilo by být pouze s ním v jednom pokoji. Tohle všechno by znovu chtěl prožít a nic by za to nechtěl. Chtěl by se tisknout k černému psisku ve své vlčí podobě, přestože jsou to jen zvířecí pudy. Dívat se na něj, jak zamyšleně přemýšlí a na jeho čele se tak vytvoří vráska, když krčí obočí. Chtěl by být opět s ním. Třeba jen jako přítel. Jako někdo, kdo chová opravdovou a nesobeckou lásku. Lásku, při níž nic nežádáte, pouze toužíte dávat. Toužíte po tom, aby ten druhý byl šťastný a nezáleží na tom, zda to štěstí sdílí s vámi. Lásku, která nepotřebuje fyzické naplnění…

Na chvíli se uklidnil. Mokrou tvář se už ani nesnažil otírat. Nemělo to cenu. Nalil si další sklenici a odložil karafu na stůl. Dnešní noc umře ve jménu melancholie. Pro tebe, Tichošlápku. Sám sobě slíbil, že udělá cokoliv, aby kvůli něj ochránil Harryho. I za cenu vlastního života, který už stejně teď nemá smysl, protože s poslední kapkou něhy odešel i ten Remus Lupin, který zde dříve býval. Netoužil už po ničem, jenom umřít. Už nikdy nepocítit něco tak těžkého na svém srdci, už se nikdy nemáchat v lázni plné emocí, které ho vyčerpávají.
Pohlédl na dno sklenice a skrze promočené horké rty se mu prodrala dvě slova, „Miluji tě.“
Jako poslední sbohem své spřízněné duši, kterou Cháron přizval k sobě a převedl ji přes řeku Styx.




Jak naivně si tento vlkodlak myslel, že se může lásce, ať už v jakékoliv podobě a s jakoukoliv barvou vlasů, byť třeba růžovou, opět vyhnout.
.
Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 44x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.