21 Dec 2010 | AlineDaryen | Nejlep neptele
Vaše utrpení je u konce, téměř závěrečná kapitola je tady. Pořádně jsem se na ní nadřela, protože jsem se ji pokusila zpětně sladit s anglickou verzí, která mi tak nějak vyšla delší a daleko lepší… Snad se mi to povedlo.

Zítra bude následovat ještě krátký epilog!

6. kapitola

I.
Hermiona si četla v hlubokém křesle, které si přeměnila z nepohodlné židle. Tady na ošetřovně byl daleko větší klid než v knihovně. Ze všech lůžek bylo obsazené jen to, u kterého seděla, a navíc ho od zbytku místnosti odděloval dlouhý paraván, takže to působilo, jako by s Malfoyem měli pro sebe soukromý pokoj.

Klukovi v posteli na tom nezáleželo. Zůstával v hlubokém bezvědomí. Zlomeniny, tržné rány, zpřetrhané vazy i odřeniny se hojily, ale on se neprobudil. Madam Pomfreyová tvrdila, že je to jen otázka času, ale netvářila se u toho moc věrohodně.

Hermiona už tu seděla několik hodin. Ve všední dny sem mohla zaskočit nejvýš na chvilku, ale v sobotu jí nic nebránilo strávit tu třeba celý den. Ron, Harry a Ginny byli od rána venku, uspořádali něco na způsob týmového soustředění, aby se po měsíčním výpadku sehráli.

Všechno bylo jako dřív. Aspoň to všichni vší silou předstírali.

S povzdechem odložila knížku, vstala a protáhla se. Pak si opatrně sedla na kraj Malfoyovy postele a vzala ho za ruku. Byla mrtvolně studená. Tvář měl popelavě šedou, ztrhanou, ale klidnou. Zůstal v ní ten zvláštní uvolněný půvab, ze kterého se jí svíralo srdce. Kdyby ho Harry takhle viděl…

Jenže Harry sem nechodí.

Cítila, že nemůže Draca nechat samotného. Ne po tom, co se stalo. Znovu se jí to vybavilo. Nemohla tu scénu vyhnat z hlavy, už proto, že se v jejích nočních můrách přidala k těm z války. Viděla každý detail. Jak jí Ron cloumal ramenem a mumlal něco o tom, že Harryho koště vyletělo oknem. Rozespalou cestu tmavými tichými chodbami a oslepující záblesk bílého světla, který spatřili přesně v okamžiku, kdy otevřeli školní bránu, a který se kolem nich vzápětí prohnal v podobě dvanácteráka. Jak se rozběhli ke hřišti a jak znehybněla hrůzou, když spatřila v nažloutlé záři své hůlky Harryho zhrouceného vedle těla s podivně vykloubenými údy a ucítila pach krve. Jak Harry zničehonic začal do Malfoye tlouct pěstmi a křičet, jak ho ještě nikdy křičet neslyšela. Světla, hlasy, rychlé kroky. Ronův výraz, když Harrymu zkroutil ruce za zády a táhl ho pryč. Jak Harry najednou ztichl a s rozšířenýma očima začal sám couvat.

V tu chvíli jim došlo, že pouto je pryč. Dluh byl splacen. Ale Draco Malfoy nebyl mrtvý. Zatím ještě ne.

Potřásla hlavou a prudce se nadechla. Nesmí se nechat takhle unášet. Lehce stiskla ruku v dlaních a pak ji položila zpátky na přikrývku. Už chtěla vstát, když vtom vrzly dveře a ozvaly se kroky. S nadějí se otočila, ale nebyl to Harry. Nebyla to ani ta malá zamračená holčička ze Zmijozelu, ani Lenka, která občas úplně nečekaně vtančila na ošetřovnu, aby zazpívala Dracovi svoji ukolébavku. Zpoza paravánu se vynořila Ginny.

„Za půl hodiny bude večeře. Půjdeš s námi?“ zeptala se polohlasně.
„Ano.“

Ginny váhavě vykročila k lůžku. Jednou, hned dopoledne po té příšerné noci, se přišla na Malfoye podívat, zřejmě doufala, že se mu bude moct omluvit, ale na jeho netečné tělo plné modřin a hojících se ran se nevydržela dívat ani minutu a v slzách utekla. Teď měla ve tváři zvláštní výraz.

„Jaký byl trénink?“ zeptala se Hermiona, aby prolomila ticho.

„Katastrofa. Harry kazil, co mohl, pak všechny seřval a teď sedí s Ronem ve společenské místnosti a zase omílá, jak Malfoye nenávidí a že mu nic nedluží. Kdyby neměl pod očima kruhy velké jak Hagridova ruka a neploužil se po škole jak oživlá mrtvola, možná bych mu i věřila.“ Ginny postoupila ještě blíž a lehce se dotkla stříbroplavých vlasů. „Je do něj zamilovaný, viď?“

Hermiona se zajíkla. Snažila se udržet nicneříkající výraz, ale byla příliš zaskočená.

„Od začátku mi připadalo, že se něco děje,“ pokračovala Ginny, „ale docvaklo mi to až dneska. Když mi Harry zakázal jít s ním do bitvy, hrozně jsem se zlobila. Nenáviděla jsem ho za to, že se chtěl obětovat a nechat mě tady samotnou. Nechtěla jsem ho ani vidět. Teď mu to samé udělal Malfoy, aby ho zbavil pouta, a on se k němu chová úplně stejně. Musí ho mít hodně rád.“

„Mrzí mě to,“ zamumlala Hermiona.

„To nic. Na jinou holku bych žárlila, ale takhle…“ Ginny se najednou zasmála. „Vždyť jsem je vlastně dala dohromady! Bude jim to spolu úžasně slušet.“

„Ty myslíš, že to Harryho přejde?“

„Jasně. Za pár dní.“

„Draco možná tolik času nemá.“

Smích odumřel Ginny na rtech. Natáhla ruku a bezděčně Malfoyovi pročísla ofinu. Obě se odmlčely a ponořily do vlastních úvah. Zřejmě proto přeslechly další vrznutí dveří a vzhlédly, až když se ozvaly kroky. Vzápětí na bílou přikrývku vyskočil rezavý kocour a důležitě mňoukl. Za paravánem vykoukla podobně zrzavá hlava a Ron otráveně zabručel: „Budete tady trčet dlouho?“ Pak si všiml, že Ginny pořád bezmyšlenkovitě hladí Malfoye po vlasech, a zaúpěl: „Ne, ještě ty! Jako by nestačilo, že se do něj zbláznila Hermiona. Je v tom černá magie, určitě.“ Pak zafrkal a zamumlal: „Holky. Aspoň že Harry má rozum.“

Obě se na sebe podívaly a přes vážnost situace se rozchichotaly. Hermiona se otočila, aby si s neuvěřitelně hebkými kadeřemi taky trochu pohrála, a zalapala po dechu. Křivonožka totiž stál Malfoyovi na prsou, nespokojeně škubal ocasem a šťouchal mu packou do obličeje. Rychle se po kocourovi ohnala. V tom okamžiku zaregistrovala, že blonďák krčí nos a něco mumlá. Vyjekla. Malfoy otevřel oči. Zamrkal.

„Merline,“ zanaříkal slabě. „Nebelvíři. Jsem v pekle.“

II.
Harry se dloubal lžící v misce ovesné kaše. Ve Velké síni bylo zatím skoro prázdno. V pondělí ráno se většina studentů i učitelů snažila urvat každou minutu drahocenného spánku a oddálit chvíli, kdy se budou muset vrátit do otravného kolotoče všedních dnů. Zato Harry byl vzhůru už hezkých pár hodin. Když konečně vzdal veškeré pokusy navázat na zoufale krátké zdřímnutí mezi jedenáctou a půlnocí, bylo půl třetí ráno a z černých myšlenek mu třeštila hlava a pálily ho oči.

Nechápal, jak mohl všechno tak zkazit.

Měl jít za Dracem hned. Jenže měl vztek a taky strach. Netušil, že po měsíci stráveném společně v malém pokojíčku a v jedné posteli bude bez něj tak ztracený. Draco mu scházel. Ne proto, že byl do něj Harry zamilovaný. Připomínalo to svědění, které si člověk nemůže poškrábat. Měl teď Draca Malfoye doopravdy pod kůží a to ho děsilo k smrti.

Tak za ním nešel. Když v noci nemohl spát, a to bylo skoro pořád, hodil přes sebe neviditelný plášť a šel si sednout na chodbu před ošetřovnu, ale dovnitř nevstoupil.

V hloubi duše se nejvíc bál, že se nad Dracem skloní a zjistí, že nedýchá.

Jenže předevčírem se Draco probral a on u něj nebyl. To mu nikdy neodpustí.

„Zase jsi nemohl spát, kámo?“ ozval se najednou Ronův hlas, takhle brzo ráno ještě zastřený, a zrzavý kolohnát se s obtížemi vtěsnal na úzkou lavici. Koleny skoro nadzvedával stůl.

„Jo,“ zabručel Harry. Ron byl pro něj celý týden jediná záchrana. Jeho nechuť k Malfoyovi se ani poté, co se dobrovolně obětoval, aby Harry mohl dál normálně žít, vůbec nezmenšila. A protože remcání byl osvědčený způsob, jak ze sebe dostat rozporuplné emoce a vrátit se ke starému pořádku, Harry se ho v zoufalství chytil. Jinak by asi buď někoho zmlátil, nebo se rozbrečel a vyklopil svoje tajemství celé nebelvírské věži.

„Řekl jsem si, že se po tobě radši mrknu,“ zahučel Ron a zívl. „Ale když už jsem tady, aspoň se najím.“ Začal si nakládat na talíř menší horu slaniny a pár plátků si nacpal rovnou do pusy. „Nevím, proč musíme mít vždycky hned v pondělí ráno lektvary,“ zahuhlal přes sousto.

Harry procítěně přikývl a rázem si připadal normálněji. Odstrčil nedotčenou vystydlou kaši a taky sáhl po slanině. V minulých týdnech ji nejedl, protože Malfoyovi se z jejího odéru dělalo špatně. Bude to brát takhle jedno po druhém a snad to nebude tak bolet. Všechno se vrátí ke starému pořádku.

Bodnutí u srdce mu okamžitě připomnělo, že není vůbec jisté, jestli zrovna to chce.

Ron dál rozebíral Křiklanovy pochybné výukové metody a střídavě doplňoval slaninu míchanými vejci a párky. Harry zjistil, že ani jemu už se vůně škvařeného omastku nelíbí, svoji porci odsunul a začal nepřítomně drobit toast. Přikyvoval, souhlasně bručel a uvažoval, co si sakra počne. Vztek ho dávno přešel a po Dracovi se mu stýskalo tak moc, že v duchu úplně slyšel jeho hlas…

„Godrikovy fousy!“ vydechl Ron nakřáple. „To snad nemyslí vážně!“

Harry se otočil, zamžikal a do tváří se mu nahrnula krev tak prudce, že se mu na chviličku zatmělo před očima. Když se zase rozkoukal, viděl totéž co předtím. Od dveří síně pomalu, trochu nejistě kráčel Draco Malfoy osobně. Za ruku ho držela drobná copatá holčička. Harry si vzápětí vzpomněl, že je to nová zmijozelská chytačka, kterou viděl, když ve čtvrtek špehoval trénink soupeře. Zbožně ke staršímu spolužákovi vzhlížela a Draco se na ni usmíval a tiše jí něco vykládal. V kontrastu s tmavozeleným hábitem vypadala jeho pleť téměř namodralá a pod očima měl fialové kruhy, se kterými ladily tmavošedé linky a dramatický nános řasenky. Nejnápadnější však byl zářivě růžový pruh vlasů v nově sestřižené, ale pořád nemožně dlouhé ofině.

Harry nemohl dýchat. Celé tělo ho brnělo, srdce mu vynechávalo a nedokázal se vůbec pohnout. Zato myšlenky měl křišťálově čisté a jasné.

„Kdyby ho takhle zmalovaného přistihl jeho táta, na místě vymyslí čtvrtou neodpustitelnou kletbu,“ zamumlal Ron nevěřícně.

„Přesně kvůli tomu to dělá,“ odvětil Harry nepřítomně.

Promluvil víc nahlas, než chtěl, a Draco prudce otočil hlavu k nebelvírskému stolu. Jeho oči se rozšířily, zarazil se v půli kroku, a kdyby ho malá chytačka nedržela za ruku tak pevně, asi by ztratil rovnováhu a upadl. Harry se automaticky pohnul vpřed. Podpírat Draca při chůzi je přece jeho práce!

Hned se ale zastavil. Už nejsou v karanténě. Nepoutá je žádné kouzlo. Nikdy nemluvili o tom, co bude, až se vrátí zase zpátky.

Dál se na sebe dívali a Harry čekal, že stříbřité duhovky zesvětlají, zchladnou a zneprůhlední jako netečná zrcadla, ale nic takového se nestalo. Draco jen zamžikal a jeho oči ještě víc potemněly.

Netušil, proč se mu to vybavilo právě v tu chvíli. Náhle si zkrátka vzpomněl na jednu věc, kterou si Draco plánoval do budoucna. A hodlal mu ji dát. Ještě ten den.

„Hned jsem zpátky,“ vyhrkl a sprintem vyrazil z Velké síně.

III.
Hermioně začínalo hučet v hlavě. Cestou do Velké síně potkala Lenku, a i když ji měla ráda a považovala ji za jednu ze svých nejlepších přítelkyň, její mozek občas odmítl spolupráci a jen pořád dokola opakoval: „Žádný chropotal není!“

Těsně přede dveřmi Velké síně ji zachránil Harry. Vyrazil ven, jako by mu hořelo za patami, a proletěl mezírkou mezi nimi tak prudce, až se obě zapotácely. Hermiona ho instinktivně chytila za hábit, ale on ani nezpomalil, takže ji málem strhl k zemi.

„Promiň!“ vyhrkl zadýchaně. „Spěchám.“ Pak jí vyškubl hábit z ochablých prstů, rozběhl se chodbou a ve vteřině zmizel za rohem.

Hermiona za ním zůstala zírat, dokud se vedle ní neozvalo: „Honí ho strachopudi.“

Podívala se na Lenku, která s hlavou nakloněnou na stranu koukala stejným směrem, a na chvilku ji napadlo, že tentokrát má možná projednou pravdu.

Společně vstoupily do Velké síně. Hermiona zahlédla Rona, srdce jí trochu poskočilo radostí a vydala se rovnou k němu. Než ale stačila udělat dva kroky, síní zazněl Lenčin pronikavý jasný hlas: „Draco!“

Hermiona se automaticky otočila ke zmijozelskému stolu a srdce jí poskočilo znovu, ovšem ze zcela jiného důvodu. Když se Malfoy probral z bezvědomí, chviličku s ním mluvila, ale pak je madam Pomfreyová vyhnala a po zbytek víkendu u něj zakázala návštěvy, aby měl naprostý klid. Ke svému překvapení Hermiona zjistila, že si o něj dělá starosti. Teď tady stál, bledý a vyzáblý, ale naživu a na vlastních nohou. Překonala nečekaný impulz, který jí velel, aby se k němu vrhla a objala ho, jako by to udělala s Harrym, a vyslala k němu opatrný úsměv. Ať se v posledních týdnech stalo cokoli, byl to pořád Draco Malfoy a nikdo nemohl tušit, co se mu teď odehrává v hlavě.

Lenka žádné pochybnosti neměla. Došla k němu, vytáhla se na špičky a dala mu pusu na tvář. „Jsem moc ráda, že jsi zase zpátky, Draco.“

Její hlas se rozlehl po celé ztichlé síni, a když Hermiona po chvilce odtrhla oči od Malfoyova otřeseného výrazu, všimla si, jak ostatní civí. Většina pohledů kupodivu nevypadala nepřátelsky, spíš nechápavě nebo zvědavě. Najednou jí došlo, že u snídaně jsou spíš mladší spolužáci. Mnozí z nich Malfoye skoro neznali, nebo ho s jiným účesem a namalovanýma očima nepoznávali.

„Děkuju,“ zazněl do ticha rezervovaný hlas. Draco se neusmál, ale do své odpovědi zároveň nevložil ani stopu výsměchu nebo ironie. Prostě poděkoval.

Hermioně už se málem ulevilo, jenomže Lenka se rozhodla pokračovat v konverzaci. „A taky mě moc mrzí, co jsem udělala. Ty víš co. Bylo to hloupé,“ prohlásila vážně.

Draco chvilku zaváhal a pak řekl: „V pořádku. Zapomeň na to.“

Lenka se rozzářila. „Na, tobě hezky půjde k vlasům.“ Sundala si z krku náhrdelník ze sladce růžových peříček, přetáhla ho blonďákovi přes hlavu a odhopsala k havraspárskému stolu.

Ron se bláznivě rozchechtal a za chvíli se k němu přidali skoro všichni ve Velké síni. Hermiona silou vůle ovládla cukání v koutku a vyslala k Dracovi omluvný pohled. Blonďák měl na tvářích tmavě rudé skvrny ruměnce, ale dál vypadal tak aristokraticky, jak to jen šlo. Nakonec pohodil vlasy, kývl Hermioně na pozdrav a sklonil se k holčičce, která ho celou dobu pevně držela za ruku a zlostně se škaredila na všechny kolem. Společně se posadili ke zmijozelskému stolu, zády k ostatním, přitáhli si talíř lívanců a začali si tiše povídat.

Hermiona praštila Rona, který dostal ze smíchu škytavku, do zad a pro sebe se usmála. Vypadalo to, že Draco Malfoy začíná zase být sám sebou. A podle toho, jak Harrymu hořely oči, když se hnal z Velké síně bůhvíkam, soudila, že i tenhle problém se co nevidět vyřeší.

Jediné, co jí teď doopravdy dělalo starosti, bylo, jak to jen všechno vysvětlí Ronovi.

IV.
Draco seděl na pečlivě složeném zmijozelském hábitu, opíral se o podezdívku skleníku číslo tři a hrál si s peříčkovým náhrdelníkem. Jeho dočasná opatrovnice Emily Watersová měla o pár skleníků dál bylinkářství. Po hodině ho měla odvést na oběd a pak zpátky na ošetřovnu. Madam Pomfreyová mu dovolila vycházku jen pod podmínkou, že neudělá ani krok bez doprovodu a nevynechá ani jedno jídlo, a Emily ho hlídala jako ostříž. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu patřila k těm málo lidem, od kterých si bez odporu nechal rozkazovat, a to od okamžiku, kdy ji loni Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu a ona nakráčela ke stolu, bez ptaní se posadila přímo vedle něj a věnovala mu nesmlouvavý úsměv, který se děsivě podobal úsměvu profesorky McGonagallové.

Bylo příjemné po týdnech vězení konečně nastavit tvář slunci. Bylo by to ještě příjemnější, kdyby pořád nemusel myslet na to, co se vlastně děje mezi ním a Harry Potterem.

Nepřišel za ním. Slyšel malou Weasleyovou, když říkala, že Harry je jenom naštvaný a že ho to přejde. Ale on si tím zdaleka tak jistý nebyl. Ocitli se přece zpátky ve skutečném světě. Harryho sledují na každém kroku stovky očí a on má rodiče v Azkabanu a na ruce znamení zla. A když jsou teď volní, všechno bude jiné…

Zavrtěl se a sykl bolestí. Ani magie nedokázala zahojit desítky zlomenin a zpřetrhaných šlach tak, aby to nějaký čas nebolelo. Dokonce to vypadalo, že jeho pravý kotník už nikdy nebude to, co býval. Zavřel oči a pomalu vydechl, aby se uvolnily ztuhlé svaly kolem páteře. Pak zase opatrně přenesl celou váhu na zeď za sebou. S očima pořád zavřenýma se usmál. Nikdy předtím si neuvědomil, jak ho nesplacený dluh tížil. Vlastně by asi byl dokonale šťastný, kdyby se k němu Harry vrátil…

„Ahoj,“ ozvalo se tiše.

Po zádech mu přejel mráz a vzápětí ho zalilo horko. „Ahoj,“ řekl a otevřel oči.

Harry stál pár kroků od něj, vlasy rozcuchané, pomačkaný hábit celý nakřivo. Něco držel. „Tohle je pro tebe.“ Došel k němu, klekl si a položil mu do klína bílé kotě. „Je to holka.“

Draco zamžikal, podíval se na kotě, pak na Harryho, pak zpátky na kotě. V podbřišku se mu něco zatřepotalo a chvilku nemohl dýchat. Nakonec vykulené stvoření pošimral mezi ušima a vzal do dlaní.

„Když jsme se ráno viděli, vzpomněl jsem si, jak jsi na začátku říkal, že si pořídíš bílé kotě, až to skončí. Zkusil jsem ho sehnat v Prasinkách, ale žádné neměli, tak jsem musel do Příčné ulice. McGonagallová mě roztrhne, ale to je fuk.“

„Jmenuje se nějak?“ vypravil ze sebe Draco namáhavě.

„Ne. Je tvoje, vymysli si něco.“

Draco si položil kotě zpátky na klín a nechal ho, aby mu v klidu očichalo prsty. Nejasně si vybavoval, že jako malý kluk míval na pergamenu vypsaný velice dlouhý seznam úžasných a vznešených jmen, jaká se jedině hodí pro kočku z rodu Malfoyů, ale teď dokázal myslet jen na to, že Harry pořád klečí vedle něj, trochu blíž, než je nezbytně nutné.

Musel vypadat hodně bezradně, protože Harry si odkašlal a zamumlal: „Mohl bys jí říkat Lyra. Je to souhvězdí hned vedle Draka.“

Třepotavý pocit se vrátil a slova se pořád nechtěla poskládat do vět, natož mu přejít přes rty. Opatrně Lyru zase zvedl, položil si ji na prsa a začal ji hladit. Vlasy mu sklouzly do obličeje, a tak sklopil hlavu, aby se za nimi schoval ještě líp. Nepočítal ale s rukou, která je sčísla zpátky.

„Vím, že se pořád jen omlouvám, ale promiň, že jsem nepřišel,“ řekl Harry tiše a dál si hrál s plavými prameny, které mu uvízly mezi prsty. „Hrozně jsem se bál.“

„Čeho?“ vypravil ze sebe Draco konečně.

„Že o tebe přijdu.“

Draco instinktivně vzhlédl, protože odpověď ho teple pohladila po tváři. Spatřil Harryho rty tak blízko, že nemohl udělat nic jiného, než se naklonit a políbit je.

Nevěděl, co je příjemnější, jestli hebká tíha předoucího kotěte, prsty ve vlasech nebo lenivý souboj jazyka proti jazyku. Přitáhl by si Harryho blíž, ale kvůli Lyře nemohl, a tak ho aspoň nechal dělat si, co chce. Neucukl, ani když mu Harry zaryl nehty do zátylku a bolestivě ho kousl do dolního rtu. Tiše zaprotestoval, až když ho chytil za rameno a hrubě přimáčkl k hrbolaté zdi.

Harry se odtáhl, několikrát se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. „A taky mám na tebe vztek. Příšerný vztek. Zakroutil bych ti krkem, kdybych tak strašně moc nechtěl, abys byl naživu.“

Draco si olízl pusu a ucítil krev. „Zatraceně dobře víš, že jinak to nešlo,“ zavrčel a zadíval se na Lyru, která spokojeně spala v ohbí jeho lokte.

„Šlo to na sto jiných způsobů, fretko. Jediný problém je, že jsi stejný umíněný idiot jako já,“ zasyčel Harry. „Víš, jaké to bylo? Nemyslíš, že už jsem viděl padat do tmy dost lidí? A ještě máš tu drzost mě znehybnit jako tenkrát Brumbál!“

„Psst. Vzbudíš Lyru.“

Harry naprázdno otevřel pusu, pak se zakuckal smíchy a zase jen odevzdaně zavrtěl hlavou. Draco po něm střelil pohledem, ale jakmile se střetl s rozzářenýma zelenýma očima, už se nedokázal odvrátit. Cítil, jak rudne. Netušil, že se za svoji ponižující zamilovanost bude stydět i potom, co s Harrym… co vlastně?

„Co chceš teď dělat?“ zeptal se pečlivě neutrálním tónem.

„Vystrnadit tu kočku a vlézt ti na klín.“

Potlačil záblesk naděje a obrátil oči v sloup. „Opovaž se. Ještě mi všechno nesrostlo.“

„Budeš v pořádku?“ vyhrkl Harry úzkostně.

„Jo, už brzo.“ Natáhl k němu volnou ruku a položil mu dlaň na koleno. „Co chceš teď dělat?“ zopakoval.

„Chci být s tebou. Jestli chceš ty.“

Naděje začínala mít nad sebeovládáním výrazně navrch. „Bude to neskutečný skandál.“

„To přežijeme. Lidi si zvyknou. Stejně ještě rok budeme ve škole a tady nás nikdo otravovat nebude. Pak se uvidí.“

„Pak? Myslíš, že spolu vydržíme tak dlouho?“

Harry se vesele ušklíbl. „Chceš se vsadit?“

„O kolik? Nemám teď zrovna peněz nazbyt.“

„Já nemluvil o penězích,“ zamumlal Harry a začal se k němu zase naklánět, ale Draco významně ukázal na kotě a zvedl obočí. Harry zasténal. „Tenhle dárek jsem si měl líp rozmyslet. A co to máš proboha na krku?“

Draco se usmál. Naděje právě vyhrála na celé čáře.

Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 29x | Moje zobrazen: 2x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.