19 Dec 2010 | AlineDaryen | Nejlep neptele
Tahle kapitola by se vám měla líbit… Aspoň v to pevně doufám. Další část bude zítra někdy během dne.

4. kapitola

I.
„Už zase jsi mě kopl. Budu mít modřiny.“

Harry vzhlédl od Hermioniných zápisků. Tenhle tón znal. Patentované malfoyovské fňukání. Už ho dlouho neslyšel. Malfoy nezklamal – provrtal ho povýšeným pohledem a našpulil pusu. Iluzi rozmazleného dvanáctiletého fracka kazily jen hluboké stíny pod lícními kostmi a geometricky sestříhané vlasy. Když se na něj Harry ušklíbl, Malfoyovi zacukal koutek. Pak sklopil oči.

Harry se zase rychle zakoukal do papírů. Tyhle momenty ho přiváděly do rozpaků. Zaváněly kamarádstvím… pokud tedy k příznakům kamarádství patří tendence k bezdůvodnému zírání a bušení srdce.

Do háje.

„Au!“

Harry sebou trhl a omluvně se usmál. „Promiň.“

„Nedokážeš ty nohy udržet v klidu aspoň pět minut?“

„To je od toho věčného sezení na posteli. Jde mi na nervy.“

Čekal další výčitky a stížnosti, ale Malfoy chvíli mlčel. „Můžeme se jít projít,“ zamumlal nakonec. „Na chodbu, tam smíme.“

„To nejde. Není ti dobře.“

„Je mi líp.“

Bylo to příliš velké pokušení. Potřeboval z tohohle mrňavého kumbálu aspoň na čtvrt hodiny vypadnout. Třeba pak přestane přemýšlet o hloupostech. A Malfoyovi bylo vážně líp. Jmenovitě od chvíle, kdy zjistil, že mu dělá dobře čokoláda, kterou Harrymu přinesli Ron s Hermionou. Jestli mu dojdou síly, odpočinou si a on ho pak prostě dotáhne zpátky…

„Tak vstávej, dělej.“

Když vyšli ze dveří, Harryho zaplavilo radostné vzrušení. Stiskl Malfoyovu ruku a vyvlekl ho ven. Na jednom konci chodby byly těžké kované dveře, na druhém výklenek s masivní skříní. Těsně před ním ústila kolmá chodba. Harry k ní zamířil a zjistil, že po několika metrech zahýbá a zpoza zatáčky padá na dlažbu pruh slunečního světla.

„Musí tam být okno. Jdeme se podívat?“

Malfoy nic nenamítal. Harryho předpoklad se naplnil. Za rohem chodba pokračovala a ozařovalo ji jasné denní světlo proudící dvěma velkými okny opatřenými dřevěnými sedátky. Naproti byly čtvery obyčejné dveře. Chodba byla celkem úzká, a když se Harry zadíval z prvního okna na travnaté svahy za školou, Malfoy zvědavě nakoukl do protějších dveří. Evidentně ho to zaujalo, protože zatahal Harryho za ruku a vtáhl ho dovnitř.

„Sklad lektvarů?“ ozval se Harry nespokojeně. „S tím se jdi vycpat, fretko.“

„Jen se podívám.“

Harry zachytil jeho pohled a okamžitě změkl. S povzdechem se vmáčkl do těsného prostoru a sledoval, jak Malfoy bere do ruky jednu lahvičku za druhou a zase je vrací na místo. Dokonce vymanil dlaň z Harryho sevření, aby mohl odzátkovat cosi nechutně nažloutlého. Harry ho automaticky vzal za loket. Blonďák se k němu otočil a vrhl na něj trochu vyplašený pohled. Pak se vrátil k průzkumu zásob.

Harry by ruku nejradši odtáhl, ale tím by jen dokázal, že je taky na rozpacích. Po pár minutách si uvědomil, že Malfoyův loket se mu zarývá do dlaně pořád víc. Vykašlal se na svoje nepochopitelně zmatené pocity, přistoupil k němu blíž a vzal ho kolem pasu. Malfoy na něj přenesl celou svoji váhu a s povzdechem zastrčil do regálu dózu, kterou právě držel.
„Tak jdeme čučet z okna, když o to tak stojíš.“

Harry se usmál a dostrkal ho k sedátku zalitému odpoledním sluncem. Sundal si svetr, jeden z výtvorů paní Weasleyové, složil ho a šoupl Malfoyovi pod zadek. Pak si taky sedl. Kdyby neměli nohy zaklesnuté do sebe, nevešli by se tam. Malfoy se opřel a obrátil obličej ke slunci. Jeho vlasy dostaly zlatavý nádech a zatřpytily se.

„Většinu těch lektvarů vyrobil ještě profesor Snape. Poznám jeho receptury.“

Harry sebou při tom jménu trhnul. Jako obvykle se mu vybavily vyhaslé černé oči a zaplavil ho dusivý pocit viny, horší než u mnoha jiných vzpomínek. Ostatní možná umřeli v jeho válce, ale měl je aspoň rád.

„Pár jsem asi vyrobil i já,“ pokračoval Malfoy tiše, jakoby pro sebe. „Loni. Když jsem nemohl spát. Snape byl celé noci v laboratoři a nechal mě pracovat s ním. Nemluvili jsme. Nebylo o čem.“

Harry zavřel oči. Lidé o roce pod nadvládou Carrowových neradi mluvili. Neville s Ginny občas vyprávěli o některých zvlášť povedených záškodnických akcích, ale o tom, co bylo mezi tím, mlčeli. Stejně jako on o Deanském lese. Zvláštní, že první, od koho slyší temnější verzi věcí, je tenhle poražený Smrtijed.

„Byl můj kmotr, věděl jsi to? Odkázal mi takový tmavý vlhký barák v jednom mudlovském městě.“

„Co s ním budeš dělat?“ přerušil Harry jeho samomluvu. Měl srdce až v krku. Kmotr. Tmavý vlhký barák. Občas měl pocit, že on a Malfoy jsou pozitiv a negativ stejné fotky.

„Teď je to můj domov. Panství nám vzali, nemám kam jít.“ Znělo to otupěle.

I když se Harry vyhýbal Dennímu věštci, jak to jen šlo, o záboru veškerého Malfoyovic majetku věděl – část totiž dostali jako odškodné Weasleyovi. Jen si až doteď neuvědomil, co to znamená. Měl by Malfoye litovat, ale vnímal jen zvláštní vyrovnanou prázdnotu jeho výrazu. Vznešené jméno už nic neznamenalo. Zbyl tu tenhle vychrtlý kluk v obnošené šedé teplákovce, kterého Harry vlastně vůbec neznal.

Z nějakého důvodu ho ale znát chtěl.

„Můj kmotr mi taky odkázal dům. Starý, smradlavý a prolezlý černou magií,“ řekl sarkasticky. „Taky mi možná patří polorozpadlý barák, kde Voldemort zabil moje rodiče.“ Šťouchl Malfoye nohou do lýtka. „Máme nadějné vyhlídky, co?“

Malfoy se k němu obrátil, chvilku se na něj zkoumavě díval a pak se ironicky ušklíbl. „Nemůžu se dočkat.“

II.
„Zase jsi usnul. Za chvíli přijde madam Pomfreyová.“

Malfoy zamžikal a něco zamumlal. Od včerejška mu mezi řasami zůstaly zbytky černých linek a jeho rozespalé oči vypadaly překvapeně a nevinně. Většinou byly světle šedé. Někdy matné, někdy se třpytily jako rtuť. Když přišli Hermiona s Ronem, vypadaly jako zrcadla, neprostupná a studená. Ale když se probouzel, chvíli byly tmavé jako nebe před bouřkou. Stejný odstín měly Siriusovy.

„No tak, roztrhne tě jako hada.“

„Je neděle,“ zahučel Malfoy. „Proč mám i v neděli vstávat v sedm?“

„Sedm bylo, když jsem tě budil poprvé. Teď je půl deváté.“

„Sakra. Myslel jsem, že se mi to zdálo.“

Harry se zazubil. „Tobě se o mně zdá?“

„Každou noc.“

Proti své vůli se začervenal. Někdy Malfoyovi nahrál na smeč až moc dobře.

Sice už pár dní do koupelny nechodili společně, ale rutinu měli tak zaběhnutou, že si málokdy způsobili skutečnou bolest. Horší to bylo se snídaní. Sledovat Malfoye, jak se zkřivenými rty krouží lžící v misce přeslazené ovesné kaše, by podle Harryho názoru vzalo chuť k jídlu i přeborníkům jako Ron nebo Goyle.

Madam Pomfreyová se při obvyklé kontrole tvářila přísně a vyčítavě jako vždycky a vnutila Malfoyovi další dávku výživných lektvarů. Poslušně je vypil, ale jakmile se za ní zavřely dveře, zašklebil se, přelezl na Harryho stranu a sebral mu z nočního stolku dva čokoládové bonbony. Na zpáteční cestě mu zasedl nohy a s dokonalou přesností ho kopl do holeně.

Prostě normální den.

Zvláštní bylo, že se to Harrymu líbilo. Poprvé od války měl pocit, že věci aspoň trochu dávají smysl. Život tady byl úžasně nekomplikovaný. Největší výzvu představoval výlet na chodbu, nejvážnější nebezpečí Malfoyovy ostré lokty – a samozřejmě Křivonožka. Když s Malfoyem seděli pod oknem a mluvili o uplynulých letech, Harry pochopil, že je to vážně pryč – jen příběh, který má začátek i konec, na kterých se nedá nic změnit. Příběh, který teď viděl i z druhé strany. Malfoy sice kupodivu radši poslouchal, ale občas v něm něco povolilo a tiše líčil věci, které Harry znal jen z nočních můr a průhledů do Voldemortova vědomí.

„Pojď ven,“ ozval se Malfoy a vytrhl ho z úvah. „Svítí slunce.“

„Ven? Jako ven ze školy?“

Malfoy útrpně vzdychl. Oči měl orámované třpytivými tmavě šedými stíny a horní ret špinavý od čokolády. „Leda ve snu. Myslel jsem na chodbu.“

„Aha. Dobře.“

Mezi dveřmi už to Harry nevydržel. Zastavil, naslinil si prst a otřel Malfoyovi pusu. „Čokoláda,“ zamumlal a mimoděk prst olízl.

Malfoy strnul a oči mu ztmavly, jako by na něj šly mdloby. Pak si přejel ret jazykem a hlasitě vydechl. „Díky.“

Harrymu najednou naskočila husí kůže. Na té puse bylo něco… Zamrkal a zavrtěl hlavou. „Tak pojď.“

Vtěsnali se na sedátko, ale do řeči jim z nějakého důvodu nebylo. Harry za poslední dny převyprávěl skoro všechny důležité momenty z výpravy za viteály a dnes se mu do vzpomínání nechtělo. Radši zpod řas pozoroval druhého kluka. I když ho měl celá léta téměř denně na očích, už dlouho se na něj asi pořádně nepodíval, protože mu nějak uniklo, kdy se nafrněný mrňous s ulízanými, skoro žlutými vlasy a nosem nahoru změnil v tohle dlouhonohé, popelavě plavé stvoření. Možná ten rozdíl ale dělají ty šminky a ty uhozené hadry, co teď nosí. Ta mikina, kterou dneska ráno vytáhl z kufru… Harry ho jakživ neviděl v ničem tak… růžovém.

„Proč tohle nosíš?“ zeptal se. „To je mudlovské oblečení. A nechci ti kazit radost, ale ta mikina je holčičí.“

Malfoy zvedl obočí. „No a co? Mně se líbí.“ Pak se odvrátil a tišším hlasem řekl: „Kromě toho, co jsem zdědil po Snapeovi, nic nemám. Když mě pustili z vězení, zjistil jsem, že většinu mých věcí zabavili. Nemohl jsem nakráčet do Příčné ulice a koupit si nové. Ani bych na to neměl. Mudlovské věci jsou levnější, zvlášť v létě.“ Nakrčil nos, ale pak po Harrym blýskl nečekaným úsměvem. „A hlavně hezčí. Zkus sladit kouzelnický hábit po Snapeovi s leskem na rty.“

Harry zafrkal smíchy a šťouchl ho kolenem. Ve skutečnosti mu bylo fuk, co má Malfoy na sobě a co si plácá na obličej. Nikdy se vlastně moc nestaral, jako kdo vypadá, dokonce ani u holek. Cho se hezky usmívala a Ginny měla překrásné vlasy…

Asi vzdychl nahlas, protože Malfoy přestal toužebně zírat na prosluněnou louku a obrátil se k němu. „Co je?“

Harry zrudl. „Nic. Přemýšlím.“

„O čem?“

Nechtělo se mu vymýšlet výmluvy. „O Ginny.“

„Aha.“

„Myslel jsem, že po válce budeme spolu. A potom jsme najednou byli, jenže nějak nebylo o čem mluvit. Zlobila se na mě, že jsem ji nevzal s sebou hledat viteály a že jsem jí nechtěl dovolit, aby šla do bitvy s Voldemortem, a já zas neměl chuť se vůbec s někým bavit. Skoro měsíc jsme se pořádně neviděli jinde než na pohřbech, a pak mě Weasleyovi pozvali na zbytek prázdnin do Doupěte. Byla to hrůza. Ginny se na mě pověsila a pořád se chtěla líbat… a tak. Byla fakticky divná.“

Malfoy se na něj pronikavě zadíval. „Pottere,“ řekl, „posloucháš se vůbec? Krásná holka se s tebou chce pořád líbat a tobě připadá divná? Měl bys být bez sebe radostí. A taky by to řešilo ten váš problém s mluvením, nemyslíš?“

Harry se najednou bůhvíproč naštval. „Podle mě se líbání přeceňuje. Tobě se to líbí?“

Blonďák uhnul očima. „Těžko říct.“

„Líbilo se ti to s někým?“

„Nikdy jsem se nelíbal.“

Harrymu pár vteřin trvalo, než to strávil. Zíral na ty obrovské nádherné oči a dokonale vykrojený, i když maličko úzký horní ret. Jestli je na světě někdo, koho by stálo za to políbit…

Malfoy na chvíli sklopil hlavu a schoval se za vlasy. Pak se zadíval z okna. „Škoda že nesmíme ven.“

Harry zapudil tu nejpodivnější myšlenku, jaká ho v životě napadla, a rychle plácl první, co mu přišlo na jazyk. „Chceš na vzduch? To by se dalo zařídit.“

Šedé oči se na něj upřely s nedůvěřivým výrazem.

„Vždycky tě štvalo, že se s Ronem a Hermionou couráme po nocích, porušujeme školní řád a nic se nám nestane. Můžeš si to zkusit, jestli chceš.“ Malfoy nakrčil nos. „Máš strach?“

Blonďák se napřímil v celé své aristokratické nadřazenosti. „To zrovna, Pottere.“

III.
Nebyl to dobrý nápad. Ne, zpět. Byla to absolutní pitomost. Ještě nedošli ani do přízemí a Draco už měl pocit, jako když se brodí bahnem. Když ve světle Potterovy hůlky rozeznal další schodiště, zatahal ho za ruku. Pak klopýtl a přišpendlil ho ke stěně.

„Jen chvilku,“ zamumlal.

Potter se zavrtěl, ale ukázalo se, že si jenom chtěl uvolnit ruku, aby přidržel neviditelný plášť. Z jeho těla sálalo příjemné teplo a Draco cítil, jak mu tluče srdce. Zavřel oči a opřel se čelem o jeho věčně rozcuchané vlasy. Byly překvapivě hebké a voněly po třešních.

„Tys mi šlohl šampon.“

„Promiň.“

Bylo těžké odolat. Nepodlehnout blízkosti, která působila tak skutečně, ale nic skutečného na ní nebylo. Dokud ho Draco mohl nenávidět, dokud neměl sebemenší naději, dalo se s tím žít, ale tohle kamarádství ho ničilo. Už proto nikdy nemohl být na stejné straně jako Harry Potter. Jenomže teď žádné strany neexistovaly a to, co dřív byly jen zakázané, nesplnitelné sny, se zdálo nadosah…

Minuty plynuly.

„Půjdeme zpátky.“

Draco zavrtěl hlavou. „Ne, jenom jsem si chtěl odpočinout. Jdeme dál.“

Sešli poslední schodiště, tiše zamířili přes vstupní halu k hlavnímu vchodu a vyklouzli ven. Noční vzduch byl omamný. Foukal studený vítr, ale mezerami mezi mraky prosvítaly hvězdy a ticho tady znělo úplně jinak než mezi čtyřmi stěnami. Potter se nadšeně zasmál a stiskl mu ruku. Pak se bez jasného cíle vydali kupředu.

Skončili u tribun na famfrpálovém hřišti. Potter si nacpal neviditelný plášť do kapsy, oba si sedli a mlčky se o sebe opřeli. Draco rozeznal v trávě tmavé skvrny. Spáleniny. Jizvy po bitvě. Bradavice jimi byly poseté, přestože se všichni učitelé a spousta dobrovolníků celé léto snažili hrad vrátit do původního stavu. Doopravdy se jim to ale povedlo jen u Velké síně, všude jinde zůstalo ještě hodně práce a zvlášť venku se prostě čekalo, až si příroda poradí se škodami sama.

Některé stopy ale zůstanou napořád.

Draco se kousl do rtu a snažil se nemyslet na černé znamení, které už nikdy nedostane z ruky. Začalo pálit a svědit, a i když věděl, že je to jen iluze, sevřela ho ochromující hrůza.

„Hele, není támhleto koště?“

Trhl sebou a zadíval se směrem, kam Potter ukazoval. Opodál u paty tribuny vážně něco leželo. Potter pochopitelně okamžitě vstal a šel to prozkoumat. Ani válka z něj tu zatracenou zvědavost nevytloukla.

Bylo to obyčejné školní koště, ale Potter ho zvedl s takovou úctou, jako by to byl zakázkový model s násadou posázenou diamanty. Draco v tu chvíli už tušil, co přijde.

„Pojď se proletět,“ zažadonil Potter, přesně jak čekal. „Jen chvilku. Ty nemusíš vůbec nic dělat, budu tě držet. Prosím.“

Ztěžka polkl. Stačilo by říct ne… Jenže to právě nedokázal. Jako ve snu kývl.

Když se vznesli do vzduchu, okamžitě poznal, že udělal hroznou chybu. Ledový vítr, který se do nich opřel, jako by s sebou přinesl pach popela a zlověstný praskot. Mráz pálil a Potter ho svíral příliš pevně, nebylo kam utéct. Nakonec už to nevydržel. Slepě se mu pokusil vytrhnout a koště se v jediném okamžiku beztíže propadlo o několik metrů. Pak zřejmě milosrdně ztratil vědomí.

Probral se na pevné zemi. Ležel ve vlhké voňavé trávě a cítil zvláštní lehkost a klid. Pak ucítil známý odér máty. Jakmile mu tekutina sklouzla do krku, zakuckal se a prochladlé svaly mu stáhla trýznivá křeč.

„Promiň, Malfoyi, hrozně mě to mrzí, fakt. Jsem absolutní kretén. Neměl jsem tě na to koště vůbec tahat.“

Potter ho zvedl a sevřel v náručí tak pevně, že mu málem polámal žebra. Draco na protest zafuněl, ale neměl sílu ani chuť mu vzdorovat. Přitiskl se k horkému tělu a mlhavě ho napadlo, že jestli tohle nepřežije, vybral si pro umírání aspoň nejlepší možné místo. Položil Potterovi hlavu na rameno a čekal, až mu teplo prostoupí hloub pod kůži. Uvnitř byl zmrzlý na kámen.

„Sakra, začíná pršet. Dokážeš vstát?“

„Ne,“ zamumlal. Rty se přitom otřel o hebkou pleť a zaplavila ho bláznivá euforie, ale ten okamžik rychle pominul a zanechal po sobě jen ještě těžší únavu.

„Zmokneme.“

Draco zvedl hlavu a otupěle se rozhlédl. Hvězdy už nesvítily, byla hluboká tma. Z vlasů mu za krk stékala voda. „Je mi zima.“

„Mně taky. Pojď, musíme dovnitř.“

Byla to přízračná cesta. V chodbách vládlo hluboké ticho a jejich kroky se rozléhaly s mnohonásobnou ozvěnou. V půli druhého schodiště se Dracovi podlomily nohy. Potter ho nechal dlouhé minuty sedět a třel mu ruce. Když o hodně později konečně pod pláštěm prošli ošetřovnou ke svému vězení, Draco čekal, že už bude dávno po svítání, ale pokoj byl ponořený do tmy. Potterův budík ukazoval dvě hodiny.

Svalili se na postel. Potter se po chvíli posadil, sundal si mokrou mikinu a s vteřinovým zaváháním i tričko.

„Vstávej. Pomůžu ti.“

Draco se vyhrabal do kleku, ale prsty měl ztuhlé a lem teplákovky mu z nich vyklouzl. Potter mu ruce jemně odstrčil a začal ho svlékat sám.

Musel zavřít oči. Modlil se, aby se Potter u poslední vrstvy zastavil, ale bohové neposlouchali. Když mu o nahou kůži zavadily klouby prstů, zaťal zuby, až to zabolelo. Cítil, jak mu Harry něčím suší vlasy a ramena, tlačí ho zpátky do polštářů a přetahuje přes oba deku.

„Půjdu na svoji stranu, až se zahřeješ,“ řekl Harry zastřeně.

„Nikam nechoď. Zůstaň u mě,“ zamumlal Draco, převalil se na bok a přitiskl se tak blízko, jak to šlo. „Dobrou noc.“

IV.
Nebylo nějak zvlášť hezké ráno. Za oknem byla vidět ocelově šedá obloha a pokoj se utápěl v pološeru a stínech. Draco byl vzhůru, ale neměl důvod se hýbat. Byl přesně tam, kde mu bylo nejlíp. V posteli s Harrym Potterem.

Teplo jeho kůže ho drželo na hraně dřímoty. Zvolna vdechoval vůni jeho vlasů – třešně přebila hlína a déšť. Nechtěl, aby to skončilo. Byly doby, kdy si podobné chvíle představoval v šedé zóně mezi bděním a spánkem, a pokaždé se budil prosycený ještě větší nenávistí a ponížením. Na tom už nezáleželo. Neměl budoucnost ani rodinu, jejíž jméno by pošpinil. Klidně s ním mohl ležet pod jednou dekou a doufat, že ho neodstrčí, až se vzbudí. Směl všechno. Všechno, co mu ten druhý dovolí.

Paže, která ho objímala kolem pasu, se pohnula. „Ahoj,“ zamumlal mu do ramene rozespalý hlas.

„Ahoj.“

Prsty se začaly pomalu sunout vzhůru přes hrbolky obratlů. Draco pevně zavřel oči. Harry dlouze vydechl. Jeho ruka doputovala k zátylku a načechrala jemné blonďaté chmýří. „Máš ve vlasech trávu.“

Draco se zavrtěl. „A taky hlínu. Hrozně to svědí.“

„Hmm. Nevstávej ještě.“

„To nehrozí. Vůbec necítím nohy.“

Nebyla to tak docela pravda. Příšerně ho bolely, ale věděl naprosto přesně, že jedno koleno má pohodlně zaklíněné mezi Harryho stehny. V každém případě ho tam hodlal nechat, jak nejdéle to půjde.

Pár minut jen leželi. Potom se Harryho ruka vydala na další průzkum. „Mohli by na tobě učit anatomii,“ zabručel. „Pořád mi nedochází, jak moc zle na tom jsi. Neměl jsem tě tahat ven, natož s tebou lítat. Promiň.“

„Přestaň se pořád omlouvat. Byla to i moje blbost,“ připustil Draco velkomyslně.

Harry se najednou převalil na záda a vzal ho s sebou. Draco se mu to pokusil oplatit, ale neměl dost síly, tak ho aspoň rýpl loktem do žeber a pak ho schválně zalehl. Harry se rozesmál a rozcuchal mu vlasy. Do vzduchu se vznesl oblak prachu a oba se rozkašlali.

„Dobře, vážně budeme muset vstát,“ vypravil ze sebe Draco. Posadil se, a než se mohl zopakovat ten bláznivý moment z minulého týdne, slezl Harrymu z klína. Pak zalapal po dechu.

V posteli i kolem ní to vypadalo, jako když tam proběhla smečka zmáchaných psů. Pohozené mikiny a trička se válely v loužích vody. Přikrývka byla zespodu špinavá a prostěradlo plné odrolené hlíny. Potterovy vlasy víc než kdy jindy připomínaly vrabčí hnízdo a džíny měl pokryté fleky. Dracovy tepláky se hodily tak leda na vytírání podlahy.

„Krucinál,“ zasténal Potter.

V Dracovi se probudil pán domu. Luskl prsty a do pokoje se přemístili dva domácí skřítci. Začal je komandovat. Harry mu to kazil zcela zbytečnými „prosím“ a „děkuju“, ale navzdory tomu byla místnost za pár minut jako nová. Zbývali jen oni.

„Musíme do sprchy,“ konstatoval Harry a koukl na budík. „A hodně rychle. Pomfreyová tady bude za dvacet minut.“

Cesta do koupelny ale už byla na Draca moc. Zničehonic se mu začala motat hlava a doopravdy přestal cítit nohy, a tak se posadil na víko záchodu a snažil se nedívat, jak si Harry jen kousek od něj svléká džíny. Když však po několika vteřinách nevolnost zesílila na neúnosnou míru, zaplavila ho panika. Naslepo natáhl ruce, nahmatal nahou kůži a přitiskl na ni dlaně. Slabost ustoupila, ale pocit bezmoci a slepého strachu zůstal. Chtěl něco říct, ale vyšel z toho jen vzlyk.

Harry najednou klečel před ním, úplně nahý, a držel ho za kolena. „Je to horší? Pojď se mnou, umyjeme se spolu. Jsem oba kluci, sakra, nic na tom není.“

Příšerně ho bodlo u srdce a s kouzlem to nemělo nic společného. Nic na tom není. Samozřejmě.

Dalších deset minut vnímal jen jako vzdálenou vzpomínku. Netušil, kdo komu co svlékl. Byl si téměř jistý, že vlasy si nemyl sám, ale jinak doteky téměř necítil. Stejně nic neznamenaly. Celé to bylo jen zbožné přání. Zoufalý pokus něčeho se chytit. Nakonec bude přece jen lepší zmizet. Rozplynout se. Stát se neviditelným.

Když utichlo šumění vody, pomalu se vrátil do reality, ale připadal si jako pod kletbou Imperius. Mechanicky se osušil, oblékl si čisté věci a stočil se mezi nově povlečené polštáře. Na Harryho se nepodíval, snídaně si vůbec nevšiml a ignoroval i madam Pomfreyovou, když se za pár minut objevila. Vypil výživný lektvar. Věděl, že když teď znovu přestane jíst, za pár dní tělo umělou výživu jednou provždycky odmítne. Harry pak bude volný a on taky.

„Nechceš čokoládu?“ ozval se vedle něj tichý hlas a na rameni mu spočinula teplá ruka.

Zavrtěl hlavou.

„Koukni, fretko, mě vážně mrzí, že je ti zase hůř. Nezlob se.“

Vzhlédl, ale podíval se přímo do nechápavých, ustaraných zelených očí a v krku ho začaly pálit slzy. Zhluboka se nadechl. Nesmí vyvádět. Byl s tím smířený celá léta, a stejně brzo všechno skončí. „Říkal jsem, ať se pořád neomlouváš. Jsem jenom unavený,“ zamumlal.

„Jasně. A rozuchaný. Smím tě zas učesat?“ Harry ani nečekal na odpověď, sáhl po hřebenu, který ležel na nočním stolku, a začal pečlivě rozplétat zknocené prameny. Draco se proti své vůli uvolnil. Co víc by vlastně chtěl? „Posledně jsi mi slíbil, že mě naučíš, jak se mám správně česat,“ poznamenal Harry po chvíli. „A taky jak se namalovat. Škoda že jsi tak utahaný.“

To byla příliš velká provokace. Draco se posadil. „Podej mi tu tašku.“

Za pár minut už se probíral nepoddajnými, zato nádherně hustými černými vlasy. Hned poznal, že s nimi nic nesvede ani kouzlem, ale čistě pro radost je uhladil, pomocí vosku naaranžoval do špiček a celé to ještě přelakoval. Harry zafuněl a kýchl. Vlasy se okamžitě divoce rozletěly všemi směry. Draco se rozesmál. „Dobře, prohrál jsem. Teď brýle dolů.“

„Počkej, ty mě fakt chceš zmalovat?“

„Samozřejmě.“

Harry si s povzdechem sundal brýle, položil je na sousední postel, zavřel oči a zaklonil hlavu. Dracovi se roztřásly ruce. Stačilo by se trochu sehnout, ty rty se vyloženě nabízely… Odvrátil se a prohrábl líčidla. Když si byl dostatečně jistý, že se ovládá, vytáhl tekuté linky, které sám skoro nepoužíval, a vzal Harryho za bradu.

„Teď se necukej.“

Dvěma plynulými tahy mu orámoval oči až do vnějších koutků a lehce na ně foukl. Zašrouboval víčko a vrátil linky do tašky. „Otevřít,“ řekl tiše. A potom se začal topit. Zelené duhovky se třpytily, byly obrovské, bezedné…

„Draco,“ zašeptal Harry a políbil ho.

Byl to jen dotek rtů, netrval víc než dvě vteřiny. Draco měl ale pocit, jako by se země začala točit na opačnou stranu.

„P-promiň,“ zakoktal Harry zděšeně, když se od něj odtrhl. „Já…“

„Drž zobák, Pottere,“ řekl Draco omámeně a začal ho líbat sám. Určitě to dělal úplně špatně, ale Harrymu to evidentně nevadilo. A jemu už vůbec ne. Všechny ty hádky, rvačky, naschvály… Nic z toho se tomuhle nemohlo rovnat. Bylo to jako letět střemhlav z obrovské výšky, jako vznášet se těsně nad plameny zložáru… Motala se mu hlava a nemohl dýchat, ale nechtěl přestat. Už nikdy.

Nakonec musel. Oba zároveň zoufale zalapali po dechu a odtáhli se od sebe. Draco si teprve teď všiml, že mu Harry sedí obkročmo na klíně a pevně ho drží kolem krku. Rozostřeně se na něj díval, jako by ho viděl poprvé v životě.

„Vypadá to, že jsem líbal nesprávné lidi,“ zamumlal.

Draco chtěl odseknout něco jízlivého, nebo aspoň vtipného, ale nemohl. Najednou věděl, že ani jeden z nich nesmí říct nic, nebo se oba probudí a bude konec. Tak Harrymu položil prst na rty a zadíval se mu do očí. Teprve když přikývl, sklonil se a líbal ho dál.

OOO

V knihovně byl klid. Většina studentů využívala nečekaného návratu pěkného počasí a zůstala venku. Hermiona listovala tlustou, velice starou knihou. Starobylá angličtina jí po letech podobných výzkumů už nedělala potíže, a tak jen přelétávala očima nadpisy. Věděla, že je to k ničemu. Nikdo se nechce zbavit čestného dluhu s čestnými úmysly. Řešení bez použití černé magie zkrátka neexistovalo.

Zaslechla kroky, ale vzhlédla, až když naproti ní zaskřípěla židle.

„Ahoj, Ginny,“ řekla a usmála se. Pořád se samozřejmě na Ronovu sestru zlobila, ale neměla srdce se na ni neustále mračit. Ginny byla i tak dost zamlklá a skleslá.

Ginny si sedla a rozpačitě si prohrábla vlasy. „Ahoj. Něco nového?“

„Bohužel ne.“

Zrzka se zavrtěla a vzdychla. Pak vytáhla z kapsy pomačkaný pergamen. „Dostala jsem od Harryho dopis. Rozchází se se mnou.“

Hermiona se na pergamen hned zadívala s větším zájmem. Byl hustě popsaný až úplně do konce. „Od Harryho? Takhle dlouhý?“

„Jo, taky jsem se divila. Já… mohla by sis ho prosím přečíst?“

„No…“ Hermiona se zarazila. „Jestli chceš.“

Nervózně a bez velkého nadšení se dala do čtení – a pak začala žasnout. Když dospěla k poslednímu řádku, vrátila se zase zpátky. Tentokrát už nečetla, jen upírala pohled na písmena. Přemýšlela. Psal to Harry, o tom vůbec nepochybovala. Za ta léta přečetla desítky jeho domácích úkolů a poznávala jeho slova, styl, formulace. Přesto okamžitě pochopila, proč jí Ginny dopis ukázala. Bylo na něm něco… divného.

„Harry má pravdu,“ řekla automaticky, aniž se úplně vytrhla ze zadumání. „Vlastně jste se po válce už doopravdy nedali dohromady. Měli jste se rozejít rovnou.“

„To vím taky,“ zamumlala Ginny. „Kdyby mi tohle všechno napsal nebo řekl dřív, nemuselo se tamto vůbec stát. Ale víš, jaký byl, a já už jsem toho měla dost a…“ Pokrčila rameny. „Teď mám aspoň jistotu. Vlastně se mi ulevilo.“

Obě chvíli mlčely a Hermiona pořád mimoděk hleděla na pergamen.

„Je to hodně zlé?“ vyhrkla Ginny náhle. „Proč jste ještě nenašli žádný způsob, jak to zrušit? Bylo to jen pitomé holčičí zaklínadlo.“

„Milostná kouzla a nápoje lásky nejsou ilegální pro nic za nic,“ řekla Hermiona důrazně. „Jsou nestabilní, mají nepředvídatelné účinky, na každého působí jinak. Tohle je přesně důvod, proč si s nimi nikdo nemá zahrávat.“ Odmlčela se a tišeji dodala: „Existuje rituál, který rozváže většinu magických pout, včetně dluhu. Je to černá magie. Spousta krve a tak. Když to ale jinak nepůjde, provedeme ho. Lidi už se začínají po Harrym shánět. Musíme jen počkat, až Malfoy trochu zesílí, protože v tomhle stavu by ten rituál nepřežil.“

Ginny zbledla jako stěna. „Merline, to je hrůza,“ zašeptala. „Nikdy by mě nenapadlo, že… Musejí mě nenávidět. A musí to pro ně být příšerné, pořád být spolu.“

Hermiona se narovnala. „Vlastně není,“ řekla zvolna. „Je to divné, ale oni jsou svým způsobem v pohodě. Dokonce se celkem skamarádili.“

Zadívala se na pergamen. Ano, v tom to je. Nebyl to dopis, jaký by napsal člověk uvězněný v holé cele se svým nepřítelem, který pomalu umírá hlady. Sálala z něj energie a něco jako vzrušení.

Bylo jasné, že s Harrym se něco děje.
Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 1507x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.