03 Oct 2007 | slash | Potterck jednorzovky
Tato povídka vznikla pro mé zlatíčko Nancy k Vánocům. Pro ji jí celou věnuji i zde. V příběhu se vyskytuje prvek zrcadla možností, které jsem si propůjčila od jeho stvořitelky Veroniky z Nápoje lásky.

Hl. postavy: Draco Malfoy/Harry Potter
Žánr: romantika/psychologické/slash/depresivní
Omezení: vhodné pro všechny



Tehdy bych jej asi poslal ke všem čertům a nevěřil bych, kdyby byl tak bláhový a řekl mi pravdu. Měl bych ho za blázna, ale dnes…už vím… Nebo možná, jak řekl Sokrates: „Vím, že nic nevím…“ Ale co je to vědění? Má obyčejný člověk monopol na vědění? Nikdo neví toho tolik, aby se přestal ptát. Člověk, který už nemá otázky… je šťastný tvor. Ale takového na světě nenajdete… Já mezi ně určitě nepatřím. Měl bych snad? Zabil jsem Pána zla… měl jsem otázek plno, sice už žádné takové nemám, ale s životem přišly další… Možná i trochu tíživější… A kdo se dovede lépe ptát, řeší snadněji své problémy… Ale v jakém případě, zná-li odpovědi nebo využívá-li svého rozumu na základě smyšlenek a názorů svých vlastních? A umět dobře odpovídat na otázky znamená umět působit na lidi… Já jsem na lidi vždycky působil, ale žádné dotazy jsem nezodpovídal… teď stojíme na začátku oné zorané cestičky k mému štěstí..nebo neštěstí? Záhubě? Základní jednotka celého problému tkví v jediném dotazu. „Proč?“
Býka chytají za rohy, člověka za slovo…
„Proč jsem to nevěděl dřív?“


***



31. 7. 2007

Moje sedmadvacáté narozeniny. Jindy bych si zřejmě řekl: „Všechno nejlepší, Harry,“ ale tyhle časy jsou dávno pryč. Odešly společně se smrtí lorda Voldemorta. Od oné chvíle už narozeniny neslavím. Proč, měl bych? Už je to šest let.
Ale letos se to mělo změnit… nevím, čím jsem si to zasloužil…
Už ráno se mi nechtělo vstávat, měl jsem zásek. Zase stereotypní den v práci. Od doby, kdy jsem zneškodnil Toma Raddlea, tak už se nic významného nedělo a bystrozoři byli a jsou doslova k ničemu. Sem tam malá roztržka mezi několika kouzelníky, ale jinak ticho nad mýtinou…
Nakonec jsem se ze svého bytu k mému donucení přemístil na ministerstvo kouzel.
Hned při první příležitosti jsem tam potkal pana Weasleyho, popřál mi a přestože někam spěchal, pozval mě na víkend k nim na oběd. Neurčitě jsem pozvání přijal, ale nijak konkrétně jsem se k němu nevyjadřoval.
Šel jsem rovnou na Odbor záhad, navštívit Phila, mého nadřízeného, a poprosit jej o dnešní volno. Nějak se má deprese dnes prohloubila. Že by to bylo tím, že jsem opět o rok starší a můj život směřuje do nicoty? Nebo nicotné nicoty té nicoty?
Když jsem ale zaklepal a vešel, za stolem seděl někdo jiný.
„Oh, promiňte,“ omluvil jsem se zdvořile, přestože jsem toho muže nikdy v životě na ministerstvu neviděl, „Phil tu dnes není?“
„Ne. Má volno,“ usmál se na mě vřele.
„Tak to se moc omlouvám, nerad jsem rušil,“ zakončil jsem rozhovor a jal se odejít.
„Počkejte… Harry!“ zaskočil mě. Ne, že bych nebyl tolik známý, ale přece mě hned tak nemohl poznat. Rozhodně jsem to nečekal. Jizvu na čele už nemám, ztratila se, když jsem zneškodnil Pána zla a s ní odešly i ty zvláštní schopnosti, mezi nimiž byl i hadí jazyk. Popravdě, trochu se mi po něm stýská. Brýle už nenosím, za ta léta jsem se dost změnil. Dokonce už ani Rita Holoubková mne posledně nepoznala. Tak jak je možné, že tenhle neznámý chlápek ví, kdo jsem…
„Prosím? Pane?“
„Gif, říkejte mi Gife.“ Mlčel jsem, co byste na mém místě asi řekli? Rozhodně mu nenabídnu, aby mi říkal Harry, přestože mě už tak oslovil. Mohl být přece jenom víc formální. Ale má to mít. Mlčel jsem a jeho poznámku přešel rádoby bez povšimnutí. Poznal to na mně, tím jsem si byl jist. „Posaďte se,“ pokračoval, „na chvíli, prosím.“ Chvilinku se odmlčel a prohlížel si mě jako by snad něco hledal. „Vím, že dnes máte narozeniny. Chtěl bych vám něco dát!“
„To nemusíte…“ zareagoval jsem ihned. Úplatek? Vtíravost? Jak tomu mám rozumět? Zase ty otázky…
„Ale já chci,“ dorážel dál, „no tak, uvolněte se.“
Ten podivný člověk, jemuž tak netypicky zářily oči, najednou popadl nějakou věc opřenou o zeď. Něco vysokého a plochého, co bylo pokrytou nějakým plátnem. Obraz? K čemu mi bude obraz?
Dal ji na stůl a sundal z ní ten zašedlý přehoz.
„Viděl jste to už někdy?“ otázal se.
„Zrcadlo? Kdysi jsem se do něj i díval, ale ty časy minuly, Nemůžu se na sebe ani podívat…“
„Chyba, Harry,“ vřele se usměje. Koho mi jen připomíná? „Ale tohle zrcadlo neukazuje nás samotné. Nýbrž to, co jsme nikdy neměli možnost vidět. To, co jsme mohli v minulosti změnit, ale nebylo nám přáno, protože pravda byla před námi krutě ukryta.“
„Nerozumím vám,“ zkonstatoval jsem jednoduše.
„Zrcadlo možností, už vám to něco říká?“
„Ale…“ zasekl jsem se. Jak je to možné? „Kde jste ho… jak jste ho…“
„…sehnal?“ doplnil mě s úsměvem. „Jsem jeho strážcem.“
„Cože jste?“
„To teď není důležité, Harry. Jsem Gif, prostě Gif. A vám byl věnován dar, náhled na kdysi dávnou skutečnost. Ne každému se stává, že je mu umožněno, aby viděl minulost tam, kde jeho přítomnost chyběla. Dnes jsem přišel, abych vám jednu tuto možnost dal. Jsem zde a vy… chtěl jste někdy vědět něco, co jste se nemohl dozvědět? Chtěl jste se někdy dozvědět příčiny lidských činů? Chtěl jste někdy vidět průběh dny jinýma očima? Chtěl jste někdy znát důvody druhých lidí, proč a co vlastně udělali? Chtěl jste být někdy aspoň na jeden den někým jiným? Zrcadlo možností vám odpoví na všechny dotazy, které celý život přicházely vniveč.“
Zasekl jsem se, tentokrát pořádně. Mluvil ten chlap vážně? Je pravda to, co povídá a je to opravdu Zrcadlo možností? Vizuálně by odpovídalo… ale není to jen nějaká lest? Nebo nepovedený vtípek na můj účet? Nedivil bych se, pořád existuje hromada lidí, kteří by mě nejraději viděli na dně kanálu. Draco Malfoy, kupříkladu. Když tak na něj myslím, nebylo by špatné být zrovna v jeho přítomnosti na jeden den… nebo být jím a zjistit, co ho vlastně přimělo k tomu, že půjde ve šlépějích Malfoyů smrtijedů. Proč je takový, jaký je, přestože na něj celý život působil vliv jeho otce.
„Opravdu… to funguje?“
„Opravdu,“ zazněla prostá odpověď. „Ale máte možnost vidět pouze jeden den celý nebo několik útržků, které spolu úzce souvisejí. Čemu byste dal přednost?“
Vážně jsem nad tím zapřemýšlel. Opravdu mi teď nabízí, abych se mohl podívat do minulosti na chvíli, která byla mým očím odepřena? Nebo chvílím? Je to možné? Otázky a jen samé otázky… říkal přece, že Zrcadlo mi poskytne odpovědi. Proč to neriskovat? Nebudu strádat, jen získám.
„Několika útržkům,“ vylétlo mi z úst. „Chtěl bych znát důvod, proč…“
„Neříkejte mi to,“ zarazil mě muž, „zeptejte se zrcadla. Odpoví samo, vezměte si ho na chvíli,“ podal mi křehkou hladinu skla, v níž se kupodivu neodrážel můj zjev. Opravdu to bylo Zrcadlo možností, teď už jsem si byl jist.
„Zrcadlo, ukaž mi, prosím… Proč se Draco Malfoy přidal ke smrtijedům a dělal mi celý život ze života peklo? Sice byl za to v Azkabanu a nedávno ho pustili, ale nikdy jsem nevěřil tomu, že je opravdový vrah. V rámci možností jsem ho znal a nebyla to žádná krvelačná bestie a co vím, dokonce se ani s otcem příliš neztotožňoval, tak proč?“
Hladina zrcadla se zčeřila. Najednou na ní vyvstal první obrázek. Postupně jsem jej poznával. Bledá tvář s ocelovým pohledem hleděla jakoby skrze mě. Vlasy měla ještě ulízané dozadu ke krku, měl na nich tunu gelu na vlasy a tvář ještě zdobily dětské rysy.

Mladý Draco Malfoy se skláněl k zemi a do dlaně uchopil něco kulatého a průzračného. „Podívejte se!“ vykřikl náhle, „to je přece ten nesmysl, co Longbottomovi poslala jeho bábina.“
„Dej to sem, Malfoyi!“ jeho mladší jedenáctileté já vystoupilo z řady a postavilo se svému soupeři. Malfoy se nehezky ušklíbnul.
„Myslím, že ho nechám někde, kde by si ho Longbottom mohl vyzvednout – co takhle někde na stromě?“
„Dej to sem,“ zopakoval malý Harry.
„Tak si pro něj pojď, Pottere!“
Oba dva chlapci uchopili svá košťata a ve vzduchu se rozhostil souboj, kdo s koho. Když blonďatý hoch odhodil Pamatováček v dáli a Harry jej na koštěti dohonil a chytil, starší Harry Potter nad zrcadlem uviděl na tváři samolibého mladíka něco neobvyklého. Snad úctu nebo ještě něco… obdiv?


Obrátil jsem se zvídajíc na Gifa. Čekal jsem, že mi něco řekne, ale ten si mě jen mlčenlivě prohlížel. Sklopil jsem tedy jen zrak zpět k lesklému povrchu. Zase jsem spatřil tvář bledého mladíka ze Zmijozelu. Byli jsme tam opět oba dva, tentokrát byla ale noc a nacházeli jsme se někde v lese. Zapovězeném lese.

Zakuklená postava byla nakloněná k jednorožci a sála z něj krev, vysávala život. Hoch s ocelovým pohledem se zatvářil vystrašeně a s hlasitým AAAAAAAAA se vytratil z dosahu, zatímco Harry měl tu možnost se poprvé setkat s lordem Voldemortem. Bledá postava běžela a ohlížela se za sebe, ale nikdo za ní neběžel… Harry zůstal tam.
Poté, co se opět setkal s Hagridem a zbytkem studentů odpykávajících si trest, mezi nimiž byl i Draco Malfoy, hovořili o tom, co Harry viděl a o tom, co mu řekl kentaur Firenze. Opět, opět si dospělý Harry všimnul na Malfoyově výrazu něčeho podivného. Tvářil se vystrašeně. Ale ne tím způsobem člověka, který má strach o svou kůži, nýbrž toho, který má strach… o druhé. Draco Malfoy měl o Harryho strach.


Vytrhnul jsem se od sledování.
„Co to má znamenat?“ Nechápal jsem. Nemohl jsem přijít na to, proč se Draco Malfoy tak podivně chová. A proč jsem si toho nevšimnul? Slyšíte ten dotaz? Proč?
„Nejsem zde, abych vám odpovídal. To zrcadlo vám postupně udává směr ke správným odpovědím. Pozorně jej sledujte.“
Nechápal jsem, kam zrcadlo míří, ale znovu jsem se na něj podíval.

Dva chlapci letěli vedle sebe na košťatech. Jednalo se o zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. Draco se pevně tisknul na Harryho, snaže se zatarasit mu cestu ke Zlatonce. Harry se vyprostil, rukou se téměř dotknul Zlatonky, která se mu křídélky těsně otřela o dlaň. Draco Malfoy, nevšímaje si Zlatého míčku lítajícího kolem něj, se znovu přitisknul na Harryho Pottera.
Pak velký střih a najednou se objevil útržek, v němž Harry držel v ruce Zlatonku, o jeho život usiloval zákeřný potlouk a následovně přišel o všechny kosti v levé ruce. Přesto přese všechno se šťastně usmíval, poněvadž v dlani držel něco cenného… zlatého a Nebelvír získal sto padesát bodů. A Draco Malfoy, přestože se sotva mohl nadechnout, se spokojeně a vřele usmál.


„Tak tohle už vůbec nechápu!“
„Stále ne?“ zazní škodolibá otázka na otázku z úst Gifa.
Neptám se, stejně by odpověď na mou otázku skončila další otázkou. Gif tu není, aby odpovídal a já tu nejsem, abych se jej tázal. Mé dotazy směřují k zrcadlu.

Hladina zrcadla se opět zčeří.

Blonďatý mladík, tentokrát o něco starší, seděl u jezera v trávě a dělal, že čte knihu. Doopravdy však něco pozoroval. Nebo spíš někoho.
Na druhém břehu jezera seděli Hermiona Grangerová, Ron Weasley a Harry Potter. Draco je po očku pozoroval a jmenovitě hlavně Harryho. Hluboce vzdychl a zatvářil se dost ublíženě.


Obraz se rozplyne. Následuje ho další scéna.

Draco Malfoy seděl v knihovně a snažil se udělat domácí úkol. Kolem však prošel někdo, kdo jej vyrušil a zároveň způsobil nečekanou reakci, kterou nikdo, vyjímaje aktéra, nemohl vidět ani pocítit. Kolem zmijozelského studenta prošel Harry. Absolutně jej ignoroval a šel dál, hledaje něco do svého pojednání do lektvarů. Ocelově šedé oči se zaklesly do siluety kousek před ním, načež mladíkova tvář se zbarvila do nachova. Skousl si spodní ret a přitiskl nohy blíže k sobě.

„Proboha, proč to udělal? On se snad červenal? Je to možné? Draco Malfoy se umí červenat?!“ uvědomím si tu absurditu té situace. Vůbec jsem si nevšiml, že by mě kdy takto pozoroval. Co to znamená… snad se se mnou nechtěl přátelit, ale jeho rodina by to nikdy nedovolila? Proč se zapíral? Že by ve mně neviděl toho zažitého soka?

O něco starší Draco Malfoy stál se svým otcem na tribuně v nejvyšší lóži, před níž se míhalo jedno koště za druhým. Mistrovství světa ve famfrpálu. Draco soustředěně hleděl o něco níže na chlapce, jehož tvář sledovala hru a sem tam se všechnohledem dívala na různé části tribuny. Tváří byl otočený stranou, ale přesto to mladého Malfoye neodradilo, aby se čas od času na Harryho nepodíval.

„Proč mě pořád tak pozoroval?!“ zeptal jsem se. Ale tentokrát už jsem možná tušil, ale… nemohla to být přece pravda… nebo ano? Pořád ta nezodpovězená otázka.
„Opravdu pořád nevíte? Přemýšlejte, Harry, přemýšlejte!“ Gif se potutelně usmál a zkříženě si založil ruce na hrudník.

Patnáctiletý Zmijozelák seděl v hodině obrany proti černé magii a obdivně sledoval Harryho Pottera, jak se vším vypětím oponoval nové ředitelce školy a profesorce obrany Dolores Jane Umbridgeové. Obdivně, ale také se v jeho tváři objevil nějaký nový výraz. Zlost, vztek, vášeň, touha, ale hlavně ta typická Malfoyovská nenávist, kterou způsobuje vědění, že ne každý sen lze uskutečnit. Ve tváři světlovlasého mladíka se objevila smířlivost, chuť po pomstě za něco, co se podle něj nikdy nemohlo stát pravdou. Možná v tom bylo i něco víc, ale to dospělý Harry nedokázal už z jeho tváře vyčíst. Takhle, přesně takhle znal Draca Malfoye, přesně takto se tvářil, kdykoliv se dostal do jeho přítomnosti. Neoblomný a vždy s chladnou hlavou s chutí se mstít a provokovat. Přesně tento výraz se teď rýsoval na té bledé aristokratické tváři.

Najednou mi to všechno došlo. Ach, Draco… je to pravda? Je pravda, co čtu z tvých očí? Je to možné? Nejsou to jen mé domněnky?
Rukou se jemně dotknu rámu zrcadla, v jehož rozích jsou vyryty nějaké znaky. Zřejmě starodávné runy. Takovou moc má tahle věc. Tolik věcí dokáže člověku ukázat.

„Ano pane,“ mladík s plavou kšticí dřepěl skloněný před mužem s hadí tváří a s rudýma očima. „Tak přísahám,“ nastavil své levé předloktí, na jenž mu bylo vypáleno znamení zla.
„Vím, proč si to udělal, Draco,“ zasyčí lord Voldemort.
Draco zvědavě zvedne oči.
„Přede mnou to neutajíš,“ usmál se pomstychtivě, v rozporu s tím však dodal, „ale mně nevadí, že miluješ Harryho Pottera, možná je na tom přece jen něco dobrého. Vím, že tvá nenávist k němu je stejně silná jako tvá láska a teď už záleží jen na tobě, kterou cestu si vybereš, zda si zvolíš tu pohrdání hodnou lásku nebo její temnější a mnohem příjemnější sestru – nenávist.“


Zkoprněl jsem. Doslova. Takže on… on mě miloval. Miloval mě a nenáviděl tu lásku, tak proto si raději zvolil tu temnější cestu. Proto se přidal k Voldemortovi. Raději by zemřel, než by jako hrdý Malfoy přiznal, že se mu líbí kluk a ke všemu ještě zrovna Chlapec, který přežil, největší nepřítel zaměstnavatele jeho otce. Největší rival celé jeho rodiny. Byla by to pro něj hanba a on to musel odčinit. Tak proto tedy… nemohu tomu uvěřit. A co teď, když jsou jeho rodiče oba dva mrtví, lord Voldemort také a on je posledním ze svého rodu? Proboha, nad čím to přemýšlím.. uvažuji, zda mě má Draco ještě rád? Nesmysl… ale, je to tak…neuvěřitelné!

Téměř dospělý chlapec seděl skrčený na dívčích záchodcích a plakal.
„Nedokážu to, ne, nejde to, prostě to nejde. Jsem slaboch!“ dlouhé světlé vlasy mu spadaly na dlaně, jimiž si zakrýval své tváře. Celkově vypadal neupraveně, unaveně a ospale. Docela zanedbaně.

Střih. Ufňukaná Uršula uraženě opustila dívčí záchodky a zanechala tam Draca samotného. Ten bušil pěstí do kabinky a po tváři mu tekly slzy. „Nemůžu, nejde to. Harry, kdybys věděl…“

Další scéna na tomtéž místě, kterou si však Harry už pamatoval.
Draco stál k Harrymu zády a plavou hlavu měl skloněnou nad umyvadlem, které křečovitě svíral dlaněmi.
„No tak,“ chlácholila jej Uršula. „Nebreč… pověz mi, co ti je… pomůžu ti…“
„Mně nikdo nepomůže,“ zakvílel a třásl se. „Nedokážu to… nejde mi to… nebude to fungovat… A jestli to brzy neudělám… říká, že mě zabije…“
Harryho šestnáctileté já tam šokovaně stálo. Nejen proto, že slyšel z úst svého soka taková slova, ale taky proto, že ho poprvé v životě viděl plakat.
Když Draco Malfoy spatřil Harryho, jak jej pozoruje, prudce vztáhnul ruku do kapsy a vytasil na něj hůlku. Harry instinktivně sáhl po té své.
Po několika nepovedených kletbách a zaklínadlech však následovalo osudové SECTUSEMPRA a Draco se sesul k zemi se sečnou hlubokou ránou na hrudi. Zbědovaně pohlédl na Harryho, který si toho nevšimnul a konečně mu z bezvládné pravice vypadla hůlka.
„To ne…“ zalapal po dechu černovlasý hoch. Probrodil se vodou ke svému rivalovi, kterému se obličej leskl rudou krví a bledými dlaněmi si drásal hruď od krve.
„Ne – to jsem nech…“ Svezl se k Malfoyovi, který sebou nepravidelně škubal a špinil zem kolem hustou krví.
V ten moment začala Ufňukaná Uršula křičet „vražda v umývárně“ a Harrymu se zatajil dech. Harry zvedl zrak od Malfoye ve chvíli, kdy si jej mladík pozorně a s nábožnou láskou prohlížel, načež ztratil vědomí. Do koupelny dorazil Snape.


„Myslím, že už nemá smysl se dívat dál…vím, co se pak odehrálo…,“ odložil jsem zrcadlo.
„Vážně?“ otáže se Gif. Už vím, koho mi připomíná. Je tajemný jako Brumbál, má přízvuk jako on a dokonce i vypadá téměř jako on. „A nechtěl byste se ještě jednou mrknout?“
„Kdo jste? Myslím, kdo jste doopravdy!“
„Když vám to řeknu, podíváte se? Naposledy!“
„Ano,“ zazněla má konečná odpověď.
„Abeforth Brumbál, jméno mé.“
Klesne mi čelist. Samotný bratr Albuse Brumbála.
„A teď, vidím, že se ti nedostává slov, milý Harry,“ tykl mi najednou. „Tak to zjednodušíme. Chápu tvé rozpaky, ale to zrcadlo…,“ ukáže prstem na plochu zrcadla a to se naposledy zčeří.

Draco Malfoy seděl na židli uprostřed sálu, v němž zasedal Starostolec. Harry seděl kousek od něj.
„Byl jste shledán vinný z důvodů velezrady. Výše vašeho trestu se čítá odnětím svobody po dobu šesti let. Jelikož jste za svou dobu působnosti u Temného pána nespáchal jediný zločin a nepoužil zakázanou kletbu, bylo vám to přičteno k dobru. Ale za své služby a za to, že jste se podrobil označení Znamením zla, jste byl odsouzen k již zmíněným šesti letům v Azkabanu. Máte k tomu co říct?“
„Ano,“ zazněl Draco a podíval se přímo na Harryho. „Jsi pitomec, Pottere, nikdy si nic nepoznal,“ obrátil se zpátky na Starostolec a odevzdaně se podvolil jejich rozhodnutí. Draco Malfoy byl poslán do plesnivé kobky.


Zatřásl jsem hlavou.
„Proboha, jsem já ale pitomec! Myslel jsem si, že mi to říká v souvislosti s lordem Voldemortem, ale on… vlastně mi vyčítal, že jsem si ho nikdy nevšimnul. Nevšimnul si jeho citů… nezachránil ho. Je to má vina, že hnil ve vězení!“ skrčil jsem smutně obočí a osvojil si pocit viny. „Je to má vina!“
Bez reptání jsem vystřelil od stolu, ve spěchu otevřel dveře, naposledy se usmál na Brumbála a pravil. „Děkuji vám, Brumbále, děkuji za všechno!“
„Není zač, Harry!“

Běžel jsem, jak mi nohy stačily. Kartotéka, kde je kartotéka propuštěných vězňů? Bývala ve druhém patře.
Co nejrychleji jsem se přesunul do druhého patra a hned na to už jsem se prohraboval soubory vězňů, kteří byli v posledních třech měsících propuštěni z Azkabanu.
„Malbourne, Maleckin, Malfoy…tady to je,“ zvědavě jsem rozevřel složku a spatřil to, co jsem hledal. Westminster alley 27,“ nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to ironie osudu? V den mých dvacátých sedmých narozenin se dozvím, že můj bývalý spolužák bydlí v domě a číslem popisným dvacet sedm. Nepřemýšlel jsem nad tím déle než deset sekund a v mžiku se přemístil na nejbližší ulici. Ihned jsem spatřil dveře, které vedly k mé budoucnosti. Najednou jsem si něco uvědomil. Všechno se změnilo. Najednou mi nepřišel dnešní den tak fádní a stereotypní. Asi začnu znovu slavit své narozeniny. Deprese opadla, nahradil ji jiný, úplně jiný cit…pocit. Snad naděje, touha po poznání, chuť nebo to možná byl zárodek něčeho hlubšího? Mělo-li by to mít jméno, směla by to být…láska? Pořád se jen ptám, je načase skončit s dotazy a začít naplno žít.
Přistoupil jsem ke dveřím, měl jsem strach, ale tentokrát jsem byl rozhodnutý, že najdu odpovědi na své otázky… a nebudu zahálet. Zazvonil jsem.
Uslyšel jsem vzdálené kroky, jak se ke mně blíží. Najednou se dveře otevřely a v nich stál on. V plné své kráse. Nebo aspoň co z ní zbylo. Byl upravený a stále příjemně vypadal, ale šest let Azkabanu na něm bylo znát. Byl pohublý a jeho pleť byla ještě bledší než kdy dřív. Přesto to byl stále on. Draco Malfoy.
„Pottere…?“ zaznělo podiveně z jeho úst. Zřejmě nebyl naštvaný, to byl dobrý začátek.
„Ahoj Mal…ehm, Draco…“
„Co…“
„Ššš,“ přistoupil jsem k němu blíž a zadíval se mu do očí. Nicotná nicota nicoty mého života se najednou vytratila. Vytratila se, když spatřila lesk jeho šedých očí. Zalekla se, když uslyšela, jak se mé srdce silně rozbušilo. „Je v tvém srdci ještě stále pro mě místo?“
Vykulil oči…
Nepohnul se…
Čekal jsem…
Mlčel jsem…
Trnul jsem…
On mlčel…
A nakonec se zářivě usmál…

Poet Koment: 0

Komentujc
Prozatm dn koment!

Peteno: 141x | Moje zobrazen: 1x | Online ten: 0



Pidej koment
Nick:
Web:
Jak se jmenuje syn Luciuse?


Zapamatovat nick

smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

Dkuji!
Obrázek: Woshibbdou | layout vytvořila Blanch.
Obsah těchto stránek není vhodný osobám mladším osmnácti let © 2002 - 2011.