Osud zpečetěný otiskem ruky

Za celá tisíciletí vlastní existence Castiel nad pojmem láska příliš nepřemýšlel. Ten pojem zkrátka existoval a neměl potřebu jeho podstatu nijak vyvracet ani potvrdit. Láska měla mnoho podob, existovala ve všech tvarech a barvách.

Samozřejmě věděl, že existovala láska také v biblickém významu. Bůh samotný byl láska. Bůh stvořil lásku, aby se mohla vyvíjet a dávat počátku smysl a základní esenci.

Mohla to být pouhá bezpodmínečná láska Boží. Protože Castiel svého Otce nade vše miloval a byl si jistý, že Otec nade vše miloval všechny své děti.

Taky tady byla trpělivá, laskavá a pokorná láska Ježíšova ke svým apoštolům. Ke všem lidem.
Castiel osobně znal i zcela jednoduchou a hrdou lásku k lidstvu. K jejich pokroku a schopnosti přežít po celá staletí, tisíciletí. Pro jejich vytrvalost, sílu a inteligenci. Lidé byli fascinující a jedineční. Nedokonalí, ale přesto nejdokonalejší z Jeho stvoření. Ve své nedokonalosti se dopouštěli hříchů, ale zároveň tvořili i nádherný svět.

Jako anděl znal taky určitou míru lásky k vlastním bratrům a sestrám, ochranitelský instinkt bránit každého spolubojovníka.

Takže suma sumárum věděl, co láska může obnášet.
Nicméně až teprve toho dne na lavičce poprvé pochopil, co navíc může ještě znamenat. Že ji lze chápat zcela jinak. Hluboko uvnitř. Lidsky.

Lidé měli nespočet způsobů, jak projevovat náklonost, sympatie nebo lásku.
Někdy to byly jen jednoduché důvěrné doteky. Jindy sdílení dárků nebo tajemství. Drobnosti jako třeba pouhá pomoc partnerovi. Ujištění lidí, že nejsou na problémy sami. Vzít stařence těžkou tašku, když šla z nákupu. Nebo vzít domů do tepla promoklé kotě.

Existovala mladá láska, vroucí a vášnivá. Nová a vzrušující, která nutila lidi chovat se bláznivě.
 

Existovala stará láska. Ukotvená v úctě, sounáležitosti, shovívavosti a pochopení. Byla hřejivá jako teplý svetr v zimě, který voněl jako skořice, protože se v troubě pekl koláč. Ten svetr byl obnošený a po okrajích rukávů se už páral, ale pořád byl krásný a měkký. Součástí nostalgie a krásných vzpomínek.
 

Existovala láska selhávající, pomalu uvadající a bez péče, která nezvládla životní překážky. Odsouzená ke skonu.
 

Existovala láska na jednu noc. Vášeň, touha a vzájemná fyzická rozkoš, kterou si lidé mezi sebou vyměnili po domluvě, aniž by od toho očekávali více.
 

Existovala láska definitivní, avšak jednostranná. Trvalá a konstantní, přestože tiše schovaná v koutu vlastní duše. Bez sebeklamu a ve smíření, že nebude nikdy opětována.
 

Existovala láska mateřská, sesterská, bratrská. Rodiny dokázaly tvořit pouta přesahující lidské chápání. Schopnost obětovat vlastní život pro druhého bez ohledu na ten vlastní. A někdy dokonce rodina nekončila tam, kde začínala společná krev.

V mnoha rovinách byla jeho láska k Deanovi tím vším najednou.

Cas Deana nemiloval od okamžiku setkání. Rozhodně se do něj nezamiloval na první pohled, jak to tak často zmiňovaly romantické filmy, které Sam čas od času rád sledoval (Dean samozřejmě taky, nahlas by to však nikdy nepřiznal).
Přestože v něm sídlila jedna z nejkrásnějších a nejjasnějších duší, které kdy Castiel spatřil, Dean mu od začátku připadal drzý, nevyrovnaný, hulvátský a nevděčný. Zahořkle zatvrzelý a neposlušný. Bez špetky úcty. Byl jen drsná skořápka utápějící se v alkoholu a hédonismu. Castiel nedokázal pochopit, jak se Spravedlivým mužem mohl stát právě tenhle neomalený a hřešící neotesanec.

Jenomže poté začal zjišťovat, co všechno se skrývá pod maskou Deana Winchestera. Te muž nebyl jen hezká tvářička s nakažlivým úsměvem a humorem někdy tak infantilním, že Castiela stejně vždy tak pobavil, až mu nakonec přirostl k srdci. Byl to muž oddaný rodině a přátelům až do poslední buňky v těle. Byl to člověk nesobecký, který si bolestně neuvědomoval svou vlastní hodnotu a který za svým drsným chováním skrýval jen nejistotu.

Ta maska byla jeho součástí od okamžiku, kdy ztratil oporu, kterou by každé dítě mělo mít ve svých rodičích. Jenže Dean musel vyrůstat bez ní a naopak se jí stát pro svého mladšího bratra.

Byl to člověk tak obětavý, silný a zásadový, že nebylo možné odolat síle jeho šarmu.

Navrch vůbec nepomáhal jeho občasný klackovitý přístup, hubaté poznámky, troufalé úsměvy nebo jižanský přízvuk. Protože to ho činilo okouzlujícím ještě víc.

Dean Winchester byl rozporuplný a chaotický element. Dětinský a veselý, oplývající humorem a chutí do života, jindy zase strohý, přísný a až intenzivně nekompromisní. Navenek hledal chyby v druhých, ale v jádru pokaždé vinil nejvíc sebe. Byl plný vzteku a rozhořčení, přesto stejně vždy dbal na komfort ostatních, aby jim dal přednost před sebou samým.

V jednu chvíli rozdával úsměvy a radost, na druhé misce vah zase po nocích trpěl úzkostmi a nočními můrami.

A kdo znal Deana Winchestera, věděl, že emoce nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Protože ho nikdy nikdo nenaučil, že prožívat vše jaksepatří je lidské. Že cítit a dávat to najevo, není slabost. A Dean každou nově projevenou emoci v sobě držel vší silou, ačkoliv ve skutečnosti toužil po opaku.

Byl paradoxem, který Castiel potřeboval za každou cenu vyřešit.

Dean Castiela zprvu považoval za hloupý vtip, třebaže se naučil mít k němu respekt, který zpočátku hraničil trochu se strachem. Andělé byli mocná stvoření a nebylo nadarmo je podceňovat.

Až když se během první i druhé apokalypsy lépe poznali, Castiel věděl, že si získal lovcovu důvěru a stal se jedním z jeho nejbližších přátel.

I přes všechny přešlapy a zrady, přes všechna ostrá slova, která mezi nimi padla, byli vůči sobě dál loajální. Hádali se. Omlouvali se. Odpouštěli si. Prožívali nezdary, ale i malá vítězství. To pouto, které je pojilo, se nedalo jen tak zpřetrhat.

Tehdy Castiel začínal vnímat, že je v tom něco víc, přestože nerozuměl samotné podstatě té emoce. Teprve začínal chápat, co všechno obnáší lidská láska.

Nakonec prozřel.

Šlo to postupně. Zpočátku byl ten pocit spíše neobvyklý. Vnímal nutkavou potřebu toho nemožného člověka chránit a přes všechna očekávání tak šel proti proudu. Proti vlastnímu druhu. Už nebyl tak oddaný celé věci, jak se na začátku zdálo. Přišly pochybnosti. Jeho oddanost si našla totiž nový cíl. A ten měl nápadně zelené oči a pihy po nose. Neboť ten obyčejný drzý člověk měl celou dobu pravdu.

Nato obdržel anděl poprvé za celou existenci neuvěřitelný dar. Dean mu věnoval přezdívku. Byť šlo jen o zkrácení jeho jména, najednou bylo to oslovení osobnější, hlubší. Bez přípony, která by ho svazovala s Bohem.

Pro jednou se stal někým s vlastním cílem. Osobností. Žádným božím válečníkem, žádným řadovým andělem, který slepě plnil rozkazy. Byl jen Cas. Přítel Cas, bratr Cas, kterého si Winchestrovi adoptovali a kterého se rozhodli bránit za cenu vlastních životů.

Poprvé od samotného stvoření něco znamenal. A měl svobodnou vůli.

Deana opravdu nebylo složité milovat, přestože uměl být někdy složitý on sám. Ten cit rostl uvnitř Case pozvolna. Vlastně ani netušil, kdy přesně se zamiloval. Kdy se z přátelství stala náklonnost. Kdy se z obdivu stala touha. A kdy se z oddanosti stala láska, která nejenže proudila každou žilou jeho nádoby, ale taky prosákla až do andělské milosti. Samotné podstaty.

Každý nový rok, který mohl strávit po boku lovce, byl požehnáním. Kdysi si myslel, že láska má své hranice, avšak jak se ukázalo, tak neustále rostla, rozplétala se jako liána, zachytávala se a sílila. I navzdory tomu Cas přijal, že nikdy nebude moci mít to, po čem touží. A stejně nebyl nikdy dříve šťastnější. Protože existovat po boku Deana Winchestera bylo privilegium. Odměna, kterou si sotva zasloužil.

Cas zemřel v nejblaženějším okamžiku svého života. S vědomím, že na oplátku zachrání život bytosti, kterou bez předsudků a bez výhrad miloval. A s ní i zbytek světa, který ovšem ve světle událostí pro něj znamenal o něco méně.
Dean ho v životě nepotřeboval. Nepochyboval, že bude pro Case truchlit, ale stejně tak věděl, že byl dost silný na to, aby se v životě posunul dál. Aby konečně našel svůj šťastný konec.
Koneckonců o to Castielovi vždy v prvé řadě šlo nejvíc.

Takže jeho láska… Byla laskavá. Pokorná. Trpělivá. A Castiel, padlý anděl, měl vždy trpělivosti na rozdávání. V hloubi podstaty odjakživa věděl, že nic nebylo více důležité, než aby ta jasná milující a statečná duše opatrovala svět dál. Byl si jistý, že nemohl takovou zodpovědnost svěřit do důvěryhodnějších rukou.

Dean Winchester se stal pro Castiela osudem zpečetěným otiskem ruky. Dokonce dvakrát. Od prvního okamžiku až do toho posledního.

A Castiel toho ani na vteřinu nezalitoval.